On Our Own

16.

Ano, nemáte halucinace, opravdu jsem tady s novou kapitolou :D
(Ale děkujte zase komentujícím, to ty jejich krásná slova mě poháněla rychle vpřed ^·^)

Opět sice taková kratší, napsána v hodině dějepisu a zeměpisu.. :D

Zas to moc zdržuju...krásné počtení(čko) :D ♥

"Lottie, co se děje?!" vyhrkl Louis hned co rozrazil vchodové dveře a uviděl svou blonďatou sestru brečet na schodech.

"Kde je Fizzy? Kde je Rosie? Kde jsou všichni?" pokračoval dál, když se mu poprvé odpovědi nedostalo. Ale dívka pořád nic. Jen seděla a brečela, ani k němu nezvedla hlavu.

"No tak Lottie, musíš se uklidnit a říct mi co se děje," zvedl mírně hlas a zatřásl jí rameny. Původně to chtěl udělat jemněji, ale trpělivost už mu docházela. Potřeboval vědět, co se děje. Co když se stalo něco vážného? V tom uslyšel nějaký hluk z obýváku. Rychle se tam rozběhl, ale našel 'jen' jedny dvojčata smějící se u televize a druhé spící v kočárku na verandě.

"LouLou! Ty už jsi doma!" děvčátka radostně seskočila z pohovky a začala svého staršího bratra objímat. Ten byl zmatený. Jedna z jeho sester srdceryvně brečí a druhé dvě se smějou, jako by bylo úplně normální odpoledne. Tak co se to děje?!

"Co se stalo Fizzy?" pohladil je po vláskách.

"Spadla a teď spinká," řekly úplně klidně, sladce se na něj usmály a vrátily se ke svému oblíbenému pořadu, který právě běžel v televizi.

"Je s Lolou v jejím pokojíčku!" zakřičely za ním ještě, když utíkal po schodech do druhého patra. Když přišel ke dveřím, kam ho jeho malé sestřičky zavedly, zarazil se. Za nimi bylo hrobové ticho. Snažil se je potichnounku otevřít, ale dveře vydali nepříjemný skřípavý zvuk. Dívka sedící u postele se hned otočila jeho směrem a smutně se na něj usmála.

"Co se děje, Rosie?" zeptal se opatrně a přišel si vedle ní.

"Nevím Lou," povzdechla si.

"Byla jsem s dvojčátkama na zahradě a pak přiběhla Lottie, že Fizzy omdlela v pokoji, ale než jsem stačila doběhnout, tak už byla probraná, lehla si do postele a od té doby spí," vysvětlila po chvíli ticha.

"Doteď nechápu co se stalo. Bylo to tak rychlé a prostě...nevím," snažila se rozvést konverzaci, když Louis pořád mlčel.

"Bojím se o ni. Moc. Poslední dobou se úplně změnila. Neusmívá se, skoro nemluví, nic nejí.." přiznal se tichým hlasem. Už to pozoruje delší dobu, ale dnešek je třešnička na dortu. Musí začít nějak jednat. Musí zjistit, co jí je. No jo, ale kde začít..

"Myslíš, že je an-"

"Nevím Rose," přerušil ji rychle. Nechtěl, aby to dořekla. Nechtěl si tu možnost ani připustit, "vždyť je ještě malinká holčička" schoval si frustrovaně obličej do dlani a zhluboka dýchal. V koutku duše cítil vlastni vinu. Musí jí nějak pomoct. Jeho sestřičky a bráška na něj spoléhají, jsou na něm závislí, vždyť on je to jediné co mají. Musí se vzchopit a začít být jejich opravdovou oporou, dárcem rad, ochráncem a vším co budou v životě potřebovat. Teď neodpovídá jen za svůj život, ale hlavně za sedm dalších a to nesmí pokazit.

"Lou! Lottie utekla!" Zaslechl zdola a měl jasno - jednoduché to určitě nebude.

Ale i tak se o to ze všech sil pokusí.

I kdyby ho to mělo zničit.