On Our Own

25.

Q&A stále trvá, takže pokud vás cokoliv zajímá, stačí se zeptat! :)

Poznámka k věnování: počkej si na příští kapitolu! (nevlezlo se mi to do téhle :/)

Louis doběhl domů a po zazvonění zvonku se dveře jen mírně pootevřeli.

"Co to..." opatrně vešel dovnitř a uslyšel dětský pláč.

Lottie seděla u televize, vědoma si toho, že její bratr vešel do místnosti, ale nehodlala znovu vstát od jejího oblíbeného pořadu.

"Jak dlouho už takhle brečí?"

"Nejsou to moje děti," odsekla Lottie a zvýšila hlasitost, aby přes srdceryvný pláč slyšela dialogy svých oblíbených seriálových postav.

"Moje taky ne," řekl Louis polohlasem a vydal se za zdrojem pláče. Co ho překvapilo, byla Fizzy sedící vedle postýlky brečících dvojčátek, klidným hlasem předčítající pohádku z knížky.

"Fizz?"

"Promiň Lou, snažila jsem se," špitla a už byla pryč. Louis by se vsadil, že viděl slzičky v těch jejích modrých očích. Taky mu bylo do pláče.

"Fizzy počkej!" Ale už bylo pozdě. Povzdychl si a vzal Ernieho, položil ho na svou postel, to stejné udělal i s Dorinkou a poté si k nim opatrně přilehl. Původně plánoval, že si je vezme do náruče, ale už to nejsou tak lehounká miminka, aby je unesl oba. Hladil je po hlavičkách a jejich vzlyky pomalu ustávaly.

Když zkontroloval jestli mají čisté plenky, podíval se na hodiny a zjistil, že je nejvyšší čas je uložit. S čímž dvojčátka moc nesouhlasila. Spustila na novo a Louis měl pocit, že mu za chvíli praskne hlava. V náručí pohupoval Ernieho a zároveň se snažil uklidnit Doris, která byla od neustálého pláče celá červená. Co by teď dal za to, poslouchat Harryho klidný hlas a ztrácet se v jeho překrásných očích. 

Ze snění ho probralo pípnutí sms:

Zítra 18:00 pekárna?
Harry 

Která pekárna? :D
Louis x

Ve městě je jen jedna pekárna, Lou :P
Harry 

Louis se nad Harryho zprávou pousmál a ulevilo se mu, že se ho neptal proč odešel. Možná na to přijde řeč zítra, ale to nebude mít v náručí brečící dítě a druhé doslova už křičící v postýlce.

Uložil Ernieho k jeho sestřičce, přikryl je peřinkou a začal zpívat ukolébavku, kterou mu každou noc zpívávala maminka. Pamatuje si, jak si vždy přisedla k němu na postel, odhrnula mu vlasy z čela kam mu následně dala pusinku, přikryla ho peřinou až pod nos a zpívala. Její překrásný hlas naplňoval jeho pokoj a otevíral bránu do říše snů. Jeho sestry preferovaly pohádky na dobrou noc a tak pro něj ta píseň byla ještě o něco dražší, protože patřila jen jemu. Dodnes lituje, že maminku na začátku puberty zastavil, ať už mu nezpívá, že už je na to starý. Vzpomíná si, jak se noc co noc poté převaloval v posteli nemohouc usnout. Co by teď dal za to, aby tu byla a zazpívala mu. Jen jednou...naposled.

Slzy do očí mu nevehnaly ani tak vzpomínky, jako pohled na své nejmladší sourozence. Ještě před chvílí si div duši z těla nevyplakali, teď pokojně oddechovali s úsměvem na rtech. Fungovalo to jako mávnutí kouzelným proutkem.

Opatrně za sebou zavřel dveře a vydal se do obýváku, odkud šly stále slyšet zvuky. Už si v hlavě formuloval, co řekne Lottie, když tu uviděl, že usnula na gauči. První ji chtěl vzbudit, aby šla spát do svého pokoje, ale chtěl se ušetřit hádky a případného vzbuzení nejmenších. Vypnul televizi, zhasl světla a vydal se po schodech nahoru, zkontrolovat dvojčátka, které od svého návratu ještě neviděl. Nakoukl do pokojíčku s růžovým jednorožcem na dveřích a musel se zasmát, když viděl, že usnuly ve svých princeznovských šatech.

Už chtěl jít zpátky dolů do svého pokoje, ale uslyšel tichý pláč vedoucí z vedlejší místnosti. Nepřekvapilo ho, že objevil Fizzy schoulenou na posteli, téměř nehybnou, jen vzlyky otřásající jejím drobným tělíčkem. Opatrně si k ní lehl a přivinul si ji do objetí. Nevěděl, co by měl říct, udělat... Jedno ale věděl jistě, trhalo mu srdce vidět svoji sestřičku takhle.

"Ernie a Dorinka ti děkují za pohádku," pošeptal po chvilce jedinou věc, co ho napadla.