On Our Own

18.

Na zpříjemnění začátku posledního týdne!

"Lottie, ztlum prosím tu televizi!"

"Phoebe, nejez rukama!"

"Daisy, vrať se ke stolu!"

"Dorinko, neplivej to, vždyť je to dobré ne?"

"Ernie, neplakej prosím.."

Večeře byla hotová katastrofa. Nejenže Fizzy odmítla přijít ke stolu a Rose byla ještě někde venku...Louis už měl dost. Nevěděl kam se dřív podívat, kam dřív skočit a koho dřív klidnit. Hlava mu třeštila i po dvou prášcích, co si za poslední hodinu vzal a hlasitě mu pištělo v uších. Hluboce dýchal a snažil uklidnit tlukot svého srdce, ale bylo toho na něj moc. Ruchu, hluku, šumu, dětského pláče, holčičího štěbetání, práskání příborů o talíře...cítil, že za chvilku vybouchne.

"Au!!! Lou! Daisy mě píchla vidličkou!"

Začaly se mu třepat ruce. Lžička, kterou právě krmil ty nejmenší, mu vypadla z ruky a i když její dopad přes všechen ten ruch nešel pořádně slyšet, to cinknutí se Louimu zarylo skoro do  morku kostí. Musel pryč.

Už cítil jak se klepe celý. Pořádně se ani na nohách udržet nemohl, jako by byly ze želatiny. Pálily ho oči, jako by měl každou chvíli začít brečet. Motala se mu hlava, nevěděl kde je pravo a kde levo, narazil do stěny na chodbě. Svezl se po ní, skrčil nohy co nejblíže k tělu, objal je a snažil se zaujmout co nejmenší prostor ve světě. Chtěl oslepnout a ohluchnout. Zastavit čas. Chvíli neexistovat. Cokoliv, aby se mohl uklidnit.

"Lou! Lou. Lou.."

"Nevolejte na mě! Nechte mě chvilku! Nechte mě žít!" křičel z plných plic, stále zamotán v klubíčku.

"To jsem já, Rose. Musíš se uklidnit bráško," zděšeně a roztřeseným hlasem se ho snažila uklidnit. Vůbec nevěděla, co se děje. Jako by měl záchvat paniky. Ale že by jen tak, zničehonic? Zbytek domácnosti totiž vypadal zcela normálně.

Chvíli ještě hlasitě dýchal, což Rose stačilo, protože to byla známka toho, že je na živu.

"Kde ses tu vzala? Nebyla jsi tu."

"Přišla jsem hlavním vchodem," zasmála se nad tou banální otázkou.  A pak jí došlo co tím myslel.

"Promiň, že jsem se zpozdila a nechala tě tu s něma všema," přitáhla si ho do objetí, když už v sobě našel tolik síly, aby vstal. Pevně ji držel v náručí, jako by se měl utopit, když by se pustil. Stáli tam dlouho. Nebo tak mu to aspoň připadalo. Potřeboval to. Připadal si jako u maminky v náručí. Chvíli si i představoval, že je to jeho maminka, což nebylo tak těžké, protože Rose je jí moc podobná. Cítil tu pozitivní energii proudící do jeho těla. Ale hlavně jemu tak chybějící klid. Když už se cítil nabitý, odtáhl se a děkovně se na svou sestru usmál.

"Tak a teď se seber a běž," otevřela dveře s úsměvem od ucha k uchu.

"No šup šup, na co čekáš?" zasmála se mu, když na ni hleděl jak na vyoranou myš.

"Potřebuješ odreagování. A teď je na to ta nejvhodnější doba!" vysvětlila, když stále nic nechápal.

"Ale-"

"Žádné ale! Děti vykoupu a uložím, dům uklidím a ty už běž!" vystrkala ho ven za dveře a zavřela. Louis tam ještě chvíli stál a zaujatě pozoroval texturu dřeva, když potom mu konečně došlo co jeho sestra myslela. A měla pravdu! To je to co potřebuje, aby se nezbláznil! Jít ven a...dělat cokoliv co ho napadne!

Nohy ho dovedli do parku. Možná proto,  že doufal, že by tam mohl natrefit na Harryho. Potřeboval by ho zase vidět.