ASURA

Asura - kapitola první - Modrý, žlutý a červená

Kapitola první

Modrý, žlutý a červená

Anna si to svižným krokem zamířila z kina rovnou domů. Prošla ulicí lemovanou potemnělými výlohami obchodů a vydala se známou cestou přes malý park. Minula dětské hřiště s klouzačkou a pískovištěm, v této pozdní hodině již opuštěné. Občas se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nespatřila ani živáčka. Nebylo divu. Byla středa, pozdě večer, a většina lidí už byla zalezlá v postelích.

I na ni čekalo ranní vstávání do práce, ale moc si přála ten film vidět a dnes ho hráli naposledy. V kině byla sama, bez doprovodu. Měla to tak nejradši. V práci si užila lidí a lidských řečí dost a dost.

Jakmile prošla parkem, pokračovala po chodníku, tonoucím z poloviny ve stínech. Po pravé straně míjela panelové domy s jednotlivými vchody. Některá okna ještě svítila. Po levé straně lampy střídaly mohutně vzrostlé lípy.

Anna byla ještě plná dojmů z filmu. Zamyšleně minula několik dalších lidí a ani je příliš nevnímala. Na známé ulici se cítila bezpečně. Těšila se, až dorazí domů, dá si horkou sprchu a zaleze pod peřinu.

V tom se do ní náhle opřel silný poryv chladného větru, až to s ní smýklo na stranu. Byla příjemně teplá jarní noc, takže ji to překvapilo dvojnásob. Zpomalila. Poryvy větru v malých vírech zvedaly listí z chodníku a společně s pohozenými papíry a sáčky z odpadků, které se doposud povalovaly kolem, vytvářejí malá barevná tornáda.

Annino překvapení se změnilo ve zvědavost. Odkud se ten vítr bere? Celý den ani nefouklo a teď takový vichr?

Vítr jí vmetl do očí smítka prachu a přinutil ji přivřít oči. A právě v té chvíli ucítila v zátylku mrazení, které nemělo s podivnou vichřicí nic společného. Anna zostražitěla, přece jen už bylo pozdě a byla sama. Ve své blízkosti neviděla ani živáčka, přesto byl její pocit bezpečí okamžitě pryč.

Zadržela dech a přinutila se pomalu ohlédnout. Snažila se nepanikařit a udělat to ledabyle.

Oči se jí kvůli prachu a větru zamlžily a první slzy si už našly cestu po její tváři. Mrknutím se je pokusila odstranit a podrážděně si odhrnula pramen světlých vlasů, které jí právě s dalším poryvem chladného vzduchu šlehly nepříjemně přes tvář.

A pak ho spatřila. Muže, oblečeného celého v černém. Jako první zaregistrovala jeho dlouhý kabát, který za ním vlál jako široká křídla. Pak pohledem utkvěla na jeho vlasech. Měly sytě modrou barvu.

Znovu zamrkala a utřela si mokré tváře. A během té chvilky cizinec zmizel. Anna zaraženě hleděla do stínů za sebou, jestli jen někam nepopošel, ale ulice byla prázdná.

Napřed ji trochu zatrnulo. Pak ji napadlo, že prostě jen zašel do některého z blízkých domovních dveří. Otočila se tedy zase zpátky a chystala se pokračovat v cestě.

Místo toho ale ucítila, jak ji něco silně udeřilo do hlavy. Následovalo prudké šlehnutí bolesti a pak už nic.

*****

Annu probudil chlad. Zakusoval se jí do celého těla. Lýtkové svaly jí podivně cukaly a prsty na nohou byly úplně zmrzlé. Stejně tak prsty na rukou. Hlava se jí točila, hučelo jí v uších a zvedal se jí žaludek. Nutkání polknout nedokázala zabránit, ale šlo to těžce, protože měla plná ústa. V koutcích cítila podivný tlak.

Roubík ?!

Chtěla si tu věc vytáhnout, ale nemohla pohnout rukama. Byly svázané.

Teprve toto poznání ji přivedlo k plnému vědomí. Otevřela oči a nebylo to jednoduché. Víčka měla těžká jako z olova. Zprvu viděla rozmazaně. Když konečně dokázala zaostřit, ochromil ji strach.