Keep smiling ✔

|26.|

,,Nemáš hlad? Udělám něco k jídlu." zvednu se ze sedačky. ,,Nic nechci." zabručí. ,,Huntere, musíš něco jíst." napomenu ho. ,,Řekl jsem, že nechci!" prudce se zvedne, až se leknu. ,,Jdu si lehnout." šeptne už klidně a zmizí v ložnici. Povzdychnu si a vydám se za ním. ,,Já vím, že to bolí, Huntere. Ale časem se to zlepší." usednu vedle něj na postel. ,,Ne. Nic nevíš! Nikdy si nikoho neztratila. Byla to má matka! Víš, jaký to je?!" zase se trochu rozčílí. ,,Dokážu si to představit." šeptnu. ,,Tak si svou představu vynásob milionem. Tak to cítím." nic na to neřeknu a jen se zahledím do země přede mnou. ,,Myslím, že by bylo lepší, kdybys šla na noc k sobě." řekne z ničeho nic. ,,Mám odejít?" nechápavě na něj pohlédnu. ,,Chci být sám. Potřebuju to." prohrábne si vlasy. ,,Nepotřebuješ. Potřebuješ někoho, kdo tu bude s tebou." položím svou ruku na tu jeho. ,,Uvidíme se jindy." odtáhne svou ruku. Ani se mi nepodívá do očí a prostě si lehne. ,,Huntere, nevyháněj mě odsud. Nechci, aby to skončilo zase jako předtím." zatřepu s ním. ,,A co po mě chceš?! Mám se vykašlat na to, že mi umřela matka a odjet s tebou? Mám tu nechat své sourozence a šukat s tebou někde na koleji?! Nemůžu to tady opustit a ty se zase nemůžeš vzdát toho svýho. Co mám teda sakra udělat?!" rozmáchne rukama. Beze slova se zvednu a vyjdu z pokoje. Popadnu svoje věci a začnu si nazouvat boty. ,,Víš co, Huntere?" naposledy vejdu do jeho ložnice. ,,Věděla jsem, že to takhle skončí." pokrčím rameny. ,,A ty taky." dodám a pak odejdu. 

Vyběhnu z jeho domu a rychle se rozeběhnu po pláži k sobě. Neberu ohledy na svůj dech a utíkám dál. Když doběhnu domů, ani se nezastavím a začnu si balit. Všechno to naházím do kufru a ten pak odnesu do auta. Ještě se vrátím do kuchyně pro kabelku. Když si ji chci vzít, zasekne se o židli. Chvíli za ní tahám, až mi rupnou nervy a prostě zatáhnu, že židle spadne. Hodím kabelkou o zem a pak civím na to, co jsem udělala. Spadnu na zadek a rozbrečím se jako malá holka. Opřu se o linku a složím obličej do dlaní. 

---------------------------------

,,Jsem doma!" křiknu po mém domě, ve kterém jsem vyrůstala. ,,Holčičko, copak tu děláš? Myslela jsem, že budeš na chatě do konce týdne." obejme mě mamka a taťka mi vezme kufr. ,,Chci být chvíli s vámi. Na chatě mě to už nebavilo." pokrčím rameny. ,,Nikki!" vykřikne Austin od schodů a rozeběhne se ke mně. ,,Kde je Kevin?" obejmu ho. ,,Má zápas." odpoví mi táta. ,,Nevadilo by, kdybych tu chvíli pobyla? Nechci se vracet na kolej." prohrábnu si vlasy. ,,Jistě. Tvůj pokoj je stále tak, jako vždy." usměje se na mě mamka. Vydám se tedy po schodech do druhého patra a vejdu do svých plakáty polepených dveří. Opravdu tu je vše na svém místě...

Unaveně padnu do své měkké postele a zavřu oči. Věděla jsem, že se to stane. Bylo to jasné už od začátku. Hned, jak jsem ho viděla v těch šortkách. 

Dneska trochu kratší...