Keep smiling ✔

|25.|

,,Co teď? Co budeme dělat?" zašeptám. Ležím vedle Huntera na posteli a hraju s našimi prsty. ,,Jak to myslíš?" trochu se nadzvedne a zahledí se mi do očí. ,,No já studuju na druhém konci Ameriky a ty tu musíš zůstat kvůli dětem." vysvětlím mu. ,,Nemysli na to. Je to teprve třetí den. Ještě máme skoro celý týden." políbí mě na čelo a zase si lehne. ,,Jak na to nemám myslet, když toho mám plnou hlavu?" zašeptám. ,,Prostě jen lež a užívej si mou přítomnost." řekne a to mě rozesměje. ,,Egoisto." zamumlám. ,,Co si říkala?" zvedne se do sedu. ,,Nic." pokrčím rameny. ,,Tak nic, jo?" nadzvedne jedno obočí a pak mě začne lechtat. ,,Dost Huntere!" směju se na celý byt. ,,Přestanu, ale ty tu zůstaneš přes noc. Do neděle." zastaví se a zahledí se mi do očí. ,,Fajn." přikývnu. Políbí mě a pak se zase svalí vedle mě.

----------------------------

,,Zlato, jestli si nepospíšíš, tak to kino nestihneme." spatřím Huntera, jak se opírá o futra dveří v koupelně. ,,Už to bude. Jen si dám řasenku a můžeme vyrazit." vytáhnu černou lahvičku a udělám si krásně dlouhé řasy. Ještě si trochu pročísnu vlasy a pak se spokojeně otočím na Huntera. Tomu ale začne zvonit mobil. ,,Vteřinku." zvedne na mě prst a přiloží mobil k uchu. Vůbec nic do toho neříká a jen poslouchá. Pozoruju, jak jeho úsměv mizí a místo toho přijde zníčený a zraněný pohled. ,,Hned tam budu." řekne jen a mobil schová do kapsy. ,,Máma." šeptne a mě se zastaví srdce. ,,Jdeme. Honem." rozhodnu a tak vyrazíme.

,,Tak co se tedy děje?" zeptá se vyděšený Hunter. ,,Vaše matka umírá. Všechny orgány už jí pomalu odcházejí a srdce bije jen na půl. Myslím, že by bylo vhodné, abyste se s ní rozloučili. Dokud to jde." řekne soucitným hlasem doktor a položí svou ruku na Hunterovo rameno. ,,Je mi to líto." a odejde. Neřekne ani slovo a vkročí do světlého pokoje s pípajícími přístroji. ,,Mami." šeptne a rychle se posadí vedle ní. ,,Jak se cítíš?" chytne ji za ruku ,ale ona přesune pohled na mě. ,,To jsi ty? Copak tu dělá, Huntere?" pořádně si mě prohlédne a pak se podívá na Huntera. ,,My spolu zase chodíme, mami. Nikki, pamatuješ?" řekne milým hlasem a ona se zářivě usměje. ,,Škoda, že se nedočkám tvého prvního dítěte." posmutní. ,,A co mé děti?! Kdepak je Toby s Lizy?" rozhlédne se po pokoji. ,,Jsou u babičky. Neboj, já se o ně postarám. Slibuju." řekne a poté mu ukápne pár slz. Stoupnu si proto k němu a položím mu ruku na rameno, aby věděl, že tu jsem s ním. 

-------------------------------------

,,Tak?" zeptám se doktora, který zrovna kontroloval všechny její životní funkce. ,,Zbývá jí přibližně hodina." šeptne a zase se na nás soucitně podívá. Ještě tam s nimi jsem půl hodiny, ale pak se zvednu. ,,Myslím, že bych vás tu měla nechat. Ráda jsem vás poznala a dkuju, že jste vychovala tak skvělého syna." usměju se na ní. ,,Huntere, mohl bys nám dám minutku?" zachraptí jeho matka. Ten se nejistě zvedne a pak odejde. ,,Jen jsem ti chtěla říct, že jsem opravdu ráda, že na to dnes není sám a má někoho, kdo při něm stojí. Vím, že je to s ním někdy těžké, ale je to úžasný kluk. Vlastně muž." ukápne ji slza. ,,Dávej mi na něj prosím pozor, až tu nebudu. A jen chci říct-" zasekne se, protože potřebuje polknout. ,,Jsem ráda, že si to v té skříni byla ty." ucítím její ledovou ruku, jak se mě lehce dotkne a tak ji chytnu. ,,I já jsem ráda." usměju se a pak ji opatrně obejmu. ,,Sbohem." zašeptám a pak tam pustím Huntera. 

Celá skleslá sedím na nemocniční židli na chodbě před pokojem a čekám, co se bude dít. Po půl hodiny do pokoje přiběhne pár doktorů a sestřiček a mě je jasné, co se stalo. Vyjde z něj zdrcený Hunter a sedne si vedle mě. Chvíli je naprosté ticho, ale pak se naplno rozbrečí a tak si ho přitáhnu do náruče. ,,Je mi to líto." vzlyknu. 

Dnes trochu smutná kapitolka... Chudák Hunter, zůstal na to sám. Ale aspoň má Nikki, ale na jak dlouho??