✧ Kapitola 2. ✧

40 5 3

Dívka chodila po místnostech pizzerie a odnášela použité talíře a příbory zpátky do kuchyně, mezitím se pokoušela nešlápnout uklízečce na mop nebo vrazit do židlí, které ležely popadané na zemi, jelikož je děcka nedokázala urovnat. Díky tomu to vypadalo tak, jako kdyby po restauraci prazvláštně tančila neznámým tancem. Ke konci dne byla celá pizzerie cítit dětským potem a močí, pizzou a kdo ví, co se tam dalo ještě načichat. Uklízečky naštěstí sem tam provoněly místnosti levnými vonnými spreji s vůní fialek a šeříku.

❝Tak, další den máme za sebou,❞ řekla jedna ze servírek hlavní hrdince.

❝Jo, naštěstí,❞ kývla černovlasá dívka s velkými růžovými melíry a zavrávorala, aby neupustila talíř se zbývajícím kouskem pizzy na čerstvě vytřenou podlahu.

❝Hele, May, než se půjdeš převlíknout... Nezajdeme potom někam na kebab?❞ zeptala se jí ta samá servírka.

❝Jako uznávám, Amy, že kebab je pro mě vždy lákavá nabídka... ale musím se učit, ve škole mám ještě dost na čem pracovat, nějak jsem na učení v poslední době kašlala a potřebovala bych to dohnat, a chtějí po mě ještě projekt, takže to chci do konce dubna všechno stihnout... Mám tak trochu napilno, fakt promiň,❞ pokrčila May ramenem a omluvně na Amy pohlédla, následně odešla na záchody, kam si jen vyčerpaně sedla, přestože se chystala se převléknout. Podle toho, co slyšela, skončily uklízečky s prací a všichni už pomalu odcházeli. Ona se chystala také, jenže byla z dnešního dne až příliš vyčerpaná...

Na místě usnula. Bohužel seděla tak nehybně a na tak stinném místě, že nikdo, ani správce, kontrolující pizzerii na závěr dne, neměl šanci ji spatřit. Až po asi půl hodině se naklonila tak, že téměř přepadla, což ji probralo ze spánku. Zprvu chtěla znovu zavřít oči a pokračovat v příjemném odpočinku, který si celý únavný den plný pocitu nevyspalosti slibovala, náhle jí ale došlo, kde skončila, a tak byla během několika sekund zcela při vědomí a na nohou.

❝A... Sakra,❞ sykla. ❝To ne... Proboha, tohle ne.❞

Příliš nepanikařila, pokoušela se zachovat chladnou hlavu, ale začínala mít obavy z toho, co bude dělat, jak se dostane ven a zda se stihne naučit na test do školy. A pokud jsou zvěsti o temných hodinách pizzerie pravdivé, mohla by se sama sebe ptát i na to, zda se zítřejší písemky vůbec dožije. Nejedná-li se však o pravdu, nebyl by problém si lehnout na lavičku nebo na několik židlí vedle sebe a prospat se, látku se pak doučit ráno. Nejprve si potřebovala však ověřit, co je pravdou.

Pootevřela dveře nenápadných záchodků, pak jednou zahnula, prošla dalšími dveřmi a zamířila ke dveřím vedoucím ven. Samozřejmě byly zamčené. Zkusila na ně zabušit, ale nikdo ji nejspíš neslyšel, protože se z druhé strany neozvala ani hláska, jen sem tam zaslechla projet auto. Tak začala uvažovat a napadlo ji, že by si mohla raději ověřit, zda nejsou pravdivé zvěsti panující o této pizzerii a jak vypadá během dlouhých nočních hodin. Když nad tím zauvažovala, hned ji něco napadlo. Noční hlídač! Každou noc sem chodí noční hlídač a tráví tu uvnitř čas až do samotného rána. Možná by ji i mohl pustit ven. Kdo ví, zda už bude ve své kanceláři, ale pokud ne, dost pravděpodobně si na něj počká a poprosí jej o propuštění. Otočila se ode dveří a chystala se vyjít směrem k místnosti nočního hlídače, a cestou se ještě chystala zkontrolovat animatroniky, zda jsou stále na svých místech. Ale veprostřed sálu, ze kterého vedly dveře ven, stála lidská bytost a zírala na ni. May se snad nikdy v životě nelekla víc.

Pokusila se potlačit vykřiknutí, avšak to bylo jaksi neúspěšné, tudíž ze sebe vypustila jakýsi tlumený skřek rozléhající se po prázdné, tiché, temné místnosti. Následně si pozorněji prohlédla osobu před sebou. Bezpochyby to byl chlapec, hnědovlasý, a oblečený jako Freddy Fazbear - hlavní robot pizzerie, původně obrovský hnědý medvěd, aktuálně však v jakési lidské podobě. Dokonce měl na hlavě i ouška a klobouček, May však hned vyvodila, že to bude asi čelenka. Hnědé sako a hnědé kalhoty k sobě ladily tolik, že musely být určitě ze stejného materiálu a od stejného výrobce, a košile pod sakem skvěla bělostí jasnější, než jakékoliv její bílé oblečení kdy skvělo. Rozhodně se jednalo o velmi povedené oblečení, o tom nebylo pochyb. Avšak výraz ve tváři člověka veškerou tu krásu odčítal. Doširoka otevřené oči, ve kterých nebyly ani stopy strachu, nemrkaly, jen přejížděly sem a tam po May. Husté obočí bylo svraštělé a dodávalo z obličeje nepřístupný, nepřátelský dojem; ústa byla pootevřená a spodní zuby úmyslně předsunuty před horní, znázorňujíc, že je osoba značně iritovaná její přítomností.

❝Kdo... Kdo jsi?❞ zajíkla se a trochu od něj ucouvla.

❝Na tváři ti vidím, že už jsi mé jméno uhodla,❞ odvětil onen ❛chlapec❜ hlasem, který May nedokázala nikterak zaškatulkovat; zněl kovově, ale takový hlas by přece lidská bytost mít nemohla, ne snad?

Přestala uvažovat nad hlasem a začala se spíše soustředit na odpověď.

❝Freddy Fazbear? Ale to přece není... Chci říct... Jak? Proč?❞ zvedla May obočí a z tváře se jí začal vytrácet její poděšený výraz, stále tam však jeho zbytky přebývaly. ❝Na tom nesejde... Prosím, neubližuj mi,❞ žadonila.

❝To zatím nemám v plánu,❞ zvedla postava jedno obočí.

❝Co myslíš tím ❝zatím?❞❞

Forever With Us ✧ FNaF CZ ✧Přečti si tento příběh ZDARMA!