Upíří nenávist

2. Část

První týden ve škole.

Měla bych být šťastná, že? Jenže nejsem. Já jsem zoufalá. Sakra takhle jsem si to nepředstavovala! Můj první týden v novém životě a je na hovno. Jen kvůli „nějakýmu pošahanýmu magorovi".

Vlastně vždy, než jsem ho potkala na chodbě, bylo to super. Vanessa se semnou hodně bavila a zaplňovala všechny mé volné chvilky. Byla jsem překvapená tím nadšením, které z ní sálalo. Domluvili jsme se, že jí za dva týdny vezmu do Townshiru, stejně jsem domluvená s rodiči, jen si vezmu někoho navíc.

Takže je pátek a já se těším domů.  Sebastiana co mě zřejmě z nějakého důvodu nenávidí, jsem dnes zatím nepotkala, takže dneska je za celý týden super den.

Spěchala jsem na hodinu angličtiny, trochu jsem se zdržela na obědě s Vanessou . Takže jsem vtrhla do třídy, kde už bohužel byla učitelka, ta se na mě usmála.

„Jdeš pozdě Julie, protože tu jsi nová tak dnes promíjím. Sedni si dozadu k Sebastianovi," řekla a mně jako první naběhlo.

Ach ne! Proč zrovna k němu Sebastian?! Třeba přeháním a není to ten kluk co mě nesnáší. Může být přece více kluků s takovým jménem ne?

Potom jsem se rozhlédla.

Tak tohle bylo naschvál. Celá, úplně celá třída byla plná, prostě obsazená, jediné volné místo bylo vedle kluka, který mě z nějakého důvodu nesnáší. Dobře tak ne. Není víc kluků s tímhle jménem.
Je jen jeden.
Jeden který mě nesnáší a já si teď budu muset vedle něj sednout na celých 45 minut.
Skvělé.
Došourala jsem se k lavici a ztěžka na ní dopadla.
Pohlédla vedle sebe na svého souseda který zatínal ruce v pěst.
Nechápala jsem to co jsem mu udělala. Zhluboka jsem se nadechla a něco mě zaštípalo v nose.
Fuj!
Sakra, co to je?
Smrdí to jako by tu už někdo ležel hezkou řádku let po smrti. Znovu jsem nasála ten smrad zatuchliny a překvapeně zjistila že ten puch jde od něj.
No sakra copak se nemyje?
Pokusila jsem se to ignorovat.
Pohlédla jsem na něj, zarytě propaloval učitelku pohledem. Dobrý, teď má zlost na ni, mě si třeba nevšimne. Ale hrozně mě svrběl jazyk, jak mě na něm pálila ta jediná otázka.

Dál zatínal dlaně v pěsti a čelist pevně tiskl k sobě, šel z něj děs. Ale když si odmyslím to, že mě nesnáší, sakra, ten by stál za hřích. Jak zatínal dlaně, svaly se mu napínaly. Ne, sakra ne. Na tohle nemysli, prostě se zeptej!!!
Sebrala jsem všechnu odvahu a strach přesunula někam do zadní části mozku. Lehce jsem se k němu naklonila a zašeptala

„Proč mě tak nesnášíš? Vždyť jsme se jen trochu srazili a na zemi jsem skončila já ne ty, takže nemáš ani důvod být naštvaný." Řekla jsem tiše. A doufala, že mě na místě nezabije.
Nic neodpovídal.
Jenom dál čuměl na učitelku a dál ji vraždil pohledem. A ve mně se zvedla vlna vzteku. Do prdele ale už to si snad dělá prdel, to neumí mluvit. Nějak jsem přestala kontrolovat svou pusu.

„Fajn, když nechceš odpovědět tak budu pokračovat. Myslím si že se chováš jako blbec. Omluvila jsem se a ty to neumíš přijmout a ignoruješ mě. Třeba by ses mohl omluvit za to jak ses ke mě zachoval. Víš bolelo to a na té ruce mám modřinu." kecám, na té ruce nic nemám, což je zvláštní vzhledem k tomu jak silně mi ji tiskl. Chtěla jsem pokračovat, ale docela hlasitě zavrčel. Už zase to jeho vrčení. To ať si schová pro někoho jiného. Na to nejsem zvědavá. Najednou jsem v sobě měla neuvěřitelné množství odvahy a adrenalinu.

„Jestli se chceš dožít rána, tak ti radím, abys mlčela!"  Hohooo. To mi tady vyhrožuje smrtí?! Nic víc neumí? Zvedla jsem koutek do křivého úsměvu a otočila se na něj. Jen si něco zkus chlapče, umím se prát. Rodiče mě to učili už odmala abych se uměla bránit. Asi si říkáte proč jsem se v mé předchozí škole nebránila a prostě jim nedala po hubě. Ono kdyby na mě útočili fyzicky tak by to šlo ale psychická šikana je úplně něco jiného. Když o vás ve škole rozhlašují že dáte každému ačkoliv jste s nikým nic neměli. Pomluvy nezmlátíte. A ten kdo je rozšířil kdybych na něj udeřila bylo by to ještě horší.

"Vrč si jak chceš, ale já se tě nebojím. Umím se prát jen si něco zkus.,, opravdu jsem mu právě vyhrožovala? Zajímavé opravdu kde jsem vzala tu odvahu myslím že se mi bude ještě hodit.

Otočila jsem se zpět k učitelce a začala poslouchat co říká a cítila na sobě jeho spalující pohled. Občas jsem se na něj koukla a viděla jsem úsměv, sice slabý, ale byl tam. A byl mířený na mě? Co ho jako rozesmálo?
Když zazvonilo, vystřelil z lavice jako namydlený blesk. Potom, co jsem se vyhrabala ze třídy, chodba byla prázdná kromě jediného člověka.
Tiše jsem zavrčela a rozeběhla se proti němu. Hledal něco ve skříňce, byl ke mně zády a já ho otočila čelem ke mně.

"Vážně tohle mě fakt nebaví. Co proti mě máš? Tak sakra odpovíš mi konečně?,, křikla jsem na něj a začal ve mě bublat vztek. Podíval se na mě znovu tím vražedným pohledem a já věděla že tohle neskončí dobře. Zdálo se mi to nebo jeho zuby byli delší než normálně? Vyčnívali mu z pusy dlouhé ostré tesáky, kterými by hravě prokousl cokoliv.
Do prdele! Co to má znamenat?
Začala jsem pomalu couvat, protože na mě koukal s hladovím pohledem.
Asi už začínám šílet.
Jak moc je tohle možné?
Opravdu přede mnou právě stojí upír?
Ne, to musí být nějaký blbí vtip.
"Hahaha. Tohle je fakt dobrý? Jak jsi to udělal? Tohle ale není vtipný tak toho nech.,, řekla jsem roztřeseným hlasem a dál couvala a on postupoval za mnou.
On totiž zavrčel dost děsivě a strašidelně. A takovou rychlostí mě přišpendlil ke skříňkám, že mi skoro vyrazil dech. Stěží jsem se nadechla. Do prdele, ta rychlost, vážně je to upír! Co budu dělat! Sakra, vždyť mě zabije!
No tak, Julie přemýšlej! Musíš utéct! Hned! Okamžitě!
Tak jako před týdnem jsem do něj vší silou strčila, kousek odstoupil a já měla šanci utéct. Rozeběhla jsem se jak nejrychleji to šlo, ale moc daleko jsem nedoběhla. Za chvilku jsem cítila jak se mi kolem těla omotaly silné ruce a strhli mě dozadu na pevnou hruď. Nohy se mi lehce odlepily od země. Začala jsem se cukat a snažila se vysvobodit ze svěrací kazajky.

"Dobře, dobře! Omlouvám se! Už si nebudu vyskakovat, ale hlavně mě pusť!,, pokusila jsem se o ústup, i když bylo asi už pozdě. Odvaha mě už opustila, ale vůle přežít se zesílila. Už chápu jak se člověk cítí, když mu jde o život.

„Já tě varoval! Měla ses držet dál! Teď už je pozdě!" zavrčel na mě a já věděla že je semnou konec. Hrubě mě chytl za vlasy a silně zatáhl a tím mi je odhrnul z krku. Pak jsem na krku ucítila ostrou bolest, která mě pomalu začala oslabovat, a cítila jsem, jak se mi začínají zavírat oči. Snažila jsem se ho z posledních sil odstrčit, ale byl hrozně silný. Poslední, co jsem cítila, byla studená podlaha a ta ostrá bolest na krku.

Potom jsem se propadla do temnoty.