Upíří nenávist

7. Část

Bolelo mě celé tělo.

Byla jsem celá zpocená.

Bolesti už pomalu odeznívaly, ale stejně jsem byla schoulená v klubíčku a bála se pohnout.

Už se cítím líp. Zase jako člověk. Přísahám, že už si nebudu stěžovat na menstruační bolesti. Mně došlo, že to křupání a ta náhlá bolest, to byly mé kosti.

Ano lámaly se mi snad všechny kosti v těle. Teď se cítím líp.

„Jul. Už je to dobrý," slyšela jsem Sebův hlas někde z dálky. „Pojď. Zkusíš vstát?" jen jsem pokývla hlavou. Až teď mi došlo, že jsem nahá a mám přes sebe přehozenou jen deku. Zkusila jsem se co nejvíce zahalit.

Pomohl mi vstát a pomalu jsme se došourali k mému autu.

„Asi nemáš náhradní věci, že?" zeptal se. Zakroutila jsem hlavou, já byla totálně vyčerpaná, vše mě bolelo.

Nejhorší bylo, že jsem si nic nepamatovala.

„Co se stalo?" zeptala jsem se ospale.

„Celkem nic. Jen ses mě pokoušela celou noc zabít. Ale jinak v pohodě," řekl ironickým hlasem a já se chtěla propadnout do země.

„Ach ne. Promiň. Moc se ti omlouvám. Já vážně....."

„V pohodě. To je normální. Jsi vlkodlak a já upír. Já tě chtěl přece taky zabít," až teď mi to došlo. Vždyť já chtěla zabít i Vanesu. To znamená, že je taky upír?

„Vanesa. Proč mi neřekla, že je taky upír?" zeptala jsem se. On ztuhl, ale jen na chvilku.

„Jak to víš?" otočil se na mě. A pak zase vrátil zrak zpět a sledoval silnici.

Zřejmě to věděl. Tak proč mi to, kruci, nikdo neřekl?!!

„Včera u mě byla....," najednou prudce zabrzdil na kraji silnice a zlostně se na mě podíval.

„Jestli si jí něco udělala! Tak tě zabiju já!" vykřikl zuřivě. Až jsem se lekla. Vyděšeně jsem na něj koukala.

„Ne! Nepustila jsem ji. Jen mi šoupla ten lístek. To jsem byla ještě při smyslech. Ale pak, když jsem tě ucítila. Jako bych to nebyla já! Úplně jsem přepla. A chtěla tě jen zabít," vysvětlila jsem. On se uklidnil. Je to asi v téhle chvíli trochu blbé vzhledem k tomu, že jsem tady vlastně nahá, ale chtěla bych se na to zeptat.

„Já...ehm. Chtěla bych se zeptat. T-to, co se stalo. Před třemi dny? Já. Ne, zapomeň na to, kecám nesmysly," řekla jsem to tak nějak zamotaně a radši se koukala z okna.

„Dobře víš, že my dva. To by nefungovalo. Ty by ses mě vždy jednou za měsíc pokusila zabít a ještě.....," chtěl pokračovat, ale mně to bylo jasný. Má Vanesu. Je mi jasný, že to je jeho holka.

„Jo a máš holku. V pohodě, jen jsem se chtěla zeptat," řekla jsem tak trochu zklamaně. Proč bych si vlastně měla dělat naděje?

Právě jsem se ho pokoušela celou noc zabít?

„Co? Já nemám holku?" řekl pobaveně a já nechápala.

„Máš. Vanesu, ne?"

„Ne. To není moje holka, ale sestra," řekl a já otevřela pusu dokořán. Ne, to není možný! To není jeho sestra!

„Aha, v tom případě." Bože můj, babrám se v tom jak nějaká blbka. No a co, tak nejsem jeho tip, no! Je to fuk.

Mezitím, co jsem přemýšlela o blbostech. On zastavil před barákem, kde bydlím. „Tak děkuji za odvoz," vzala jsem si klíčky, když vylezl ven, tak jsem zamkla auto a šla domů.

„Počkej!" zavolal za mnou se smíchem: „Snad kvůli tomu nejsi naštvaná?" To tak vážně vypadám? Tak to je se mnou zlý.

„Ale ne. To ne. Jen.....ne, to je fuk. Děkuju, že jsi mi pomohl. Promiň, že jsem tě chtěla zabít a uvidíme se ve škole, jo? Ahoj," řekla jsem a vešla dovnitř do domu, vyjela výtahem do svého patra, odemkla si dveře a vešla jsem do bytu.

Oblékla jsem se s úmyslem jít spát, ale někdo mi to překazil, když ten dotyčný zazvonil na zvonek.

Zavrčela jsem a šla otevřít.

Stál tam Seb. Kdo jiný by tam stál, že?

„Hele. Já nechci, aby sis myslela, že jsi pro mě nějak ošklivá nebo něco takového, jo? To ty nejsi. Jsi hezká a v pohodě až na to, že ses mě pokusila zabít, ale jak říkám, já tebe taky, takže jsme si kvit. Ale to jsem odbočil. Já bych rád s tebou třeba něco měl, ale prostě to nejde. Nedávno jsem se rozešel s holkou. No, teda s holkou, ona je to, co já. A byli jsme spolu dlouho a nějak jsem se z toho nedostal. Prostě vztah teď nechci. Můžeme spolu třeba nezávazně spát, ale taková ty určitě nejsi," celou dobu co mluvil, jsem kývala hlavou jak idiot. Chápu ho. Nevím, jak je starej, ale jestli spolu byli třeba, já nevím, celé století nebo tak nějak, pak ho chápu. A vždyť já ani o žádném vztahu nemluvila, jen jsem si chtěla promluvit o tom polibku.

„To máš pravdu. Tohle bych nechtěla. Já, nikdy jsem neměla kluka, neměla jsem vztah a chtěla bych ho. Vztah a lásku," koukal na mě chvíli zaraženě. Nechápu proč?

„Ty. Ty jsi ještě s nikým.....?" aha. Jo, on si myslí, že jsem panna.

„Jo, spala jsem s jedním idiotem, který se se mnou jen vyspal, a pak mi začalo ve škole peklo. Ale ne, nejsem panna," vypadalo to, že mu odlehlo.

Pak mě objal na rozloučenou, a když se ode mě odtahoval, tak mě prostě políbil a nebyl to žádný jemný polibek, ale byl plný vášně a chtíče. Samozřejmě jsem se přidala a chvíli mi dalo zabrat, abych ho prostě nechytla za triko a neodtáhla k sobě do postele.

Pak se odtáhl. Oba jsme byli zadýchaní a já se pořád přemáhala, abych ho nezatáhla do bytu. Ani jsem si neuvědomila, že mu v pěstech křečovitě mačkám triko.

„Je roztomilý, jak bojuješ sama se sebou," řekl mi posměšně.

Sakra!

Proč je to na mě tak poznat?!

Jenom jsem se nervózně zasmála.

„Jak to, že Vanesa se mě nepokusila zabít a ty ano?"

„Má bývalá přítelkyně není moc milá upírka. Já se třeba z někoho napiju a pak mu vymažu paměť, aby si to nepamatoval. Jenže ona lidi zabíjí. Nenechá je žít. Prostě je zabije a já takhle žil taky, hodně dlouho. Je to teprve pár měsíců, co jsem ji opustil a musel zmizet, protože ona to nevzala moc dobře. A to je vlastně další důvod, proč by to mezi námi nešlo. Jakmile by zjistila, že k tobě chovám nějaké city. Zabila by tě." No to je docela problém. A dost dobrej důvod, proč se mnou nebýt.

Sakra. Zase jsem se přistihla, že kývám hlavou jak ten idiot.

„Ale jsem přece vlk. Mohla bych ji zabít," řekla jsem. Jo zabila bych ji a tím pádem zachránila nevinné lidi.

„To by musel být zrovna úplněk a to je málo pravděpodobný. Já vím, že jednou mě najde a zabije." Cože, ona ho chce najít kvůli tomu, aby ho zabila. To je magor! „Hele, jsem hodně daleko od domova. Bude jí trvat dlouho, než mě najde." Cože? On není odsud?

„Ty jsi nežil tady??"

„Ne. Hele, už musím. Vanesa chce vědět, jestli ještě žiju. Tak ahoj," rozloučili jsme se a já konečně zalehla do postele a usla.

Ahoj. Tak jak se vám příběh zatím líbí? 😁