Upíří nenávist

11. Část

Došlo mi to až tak o hodinu později.

Co jsem to vlastně udělala.

Došlo mi to, až když jsem stála nad jejím tělem.

Já zabila člověka?!

Já zabila!

Co to semnou je? Tohle nejsem já. Ta holka, kterou šikanovali. Ta, co opustila rodiče, jen aby mohla žít svůj život, který jde od desíti k pěti.

Co jsem zač? Kdo je tahle holka s rukama od krve? S rukama od krve, která nepatří mně, ale ženě, která je teď mrtvá.

MRTVÁ!

Bože můj! Já jsem vrah! Jsem bezcitnej vrah! Vždyť já vůbec nezaváhala, ale prostě to udělala.

Sebastian má pravdu. Já už nejsem člověk, nejsem a nikdy nebudu.

Ta lidská Julie zemřela tehdy v tom lese, kdy se poprvé proměnila, tak tehdy zemřela a už se nevrátí. Teď je to potvrzené.

Stydím se sama za sebe.

Co by si o mně myslela babička? Vždy na mě byla pyšná. Co by si o mně promyslela teď? O Julii, která zabíjí.

Poklekla jsem k té ženě, která byla matkou, k té, co chránila své dítě, teda aspoň se o to pokusila. Měla otevřené oči, její pohled, který byl teď bez emocí a citů, směřoval k židli, ke které byl její syn přivázán. Chtěla mu pomoct. A já ji tak bezcitně zabila!

Co jsem to za zrůdu!

Zavřela jsem její oči, ze kterých vyhasl život.

Trhla jsem sebou, jak mi na rameni přistála něčí ruka.

„Jul. Netruchli pro ni. Ona zabila víc, než si dokážeš představit. Vraždila tvůj druh i můj, stejně tak její manžel. Udělala jsi dobře. Pokud bys nezranila ty ji , tak ona by zabila tebe." Jestli se mě Sebastian tímhle proslovem pokoušel uklidnit, šel na to tou nejhorší cestou.

„Tobě se to řekne. Už jsi zabil tolikrát, že je ti to jedno! Jenže....já na tohle nejsem zvyklá a rozhodně mi to jedno není! Nejsem vrah! Nechci jím být!" křičela jsem hystericky.

Možná jím být nechceš, ale už ses jím stala v momentě, kdy jsi té ženě podřízla krk!

„Víš. Měla by ses smířit s tím, že občas v životě něco objevovat musíš, i když se ti to třeba dvakrát nelíbí," řekl. Pak ji popadl za ruce a odtáhl pryč. Bylo mi příšerně.

Nešlo mi do hlavy, jak se z té židle mohl dostat? Není vůbec poškozená. Přišla jsem k ní blíž a pořádně si prohlídka provazy, kterými byl přivázán.

Nešlo mi to do hlavy. Vždyť když ho Vanesa omráčila, musela mu vzít všechny zbraně, ale ty provazy byly přeřízlé.

Vyběhla jsem z toho sklepa a běžela za Vanesou.

„Hele když jsi ho zlikvidovala, vzala jsi mu všechny zbraně, co měl u sebe?" zeptala jsem se. Ona potvrdila to, co jsem si myslela. Když teda neměl zbraně nebo nějaký nožík, jak se odtamtud, do prdele, dostal?!

Leda, že by nebyl sám a někdo mu pomohl.

„Já myslím, že máme docela problém."

„Proč? Jakej?" reagoval na to okamžitě Sebastian. Taky poznal, že je něco špatně dle mého výrazu.

„On, neměl se jak odříznout od těch provazů. Ten nůž jsem měla já. Jenže ty provazy jsou přeřízlé a jeho máma mu pomoct nemohla, byla mrtvá! Vy jste zase zabili jeho otce! Někdo mu pomohl! A člověk to teda sakra nebyl!" Tohle není jen problém. Tohle je totální průser! Do prdele, pokud to byl upír a pomůže mu. A tím „pomůže", myslím „promění", budeme v pěkný prdeli.

No, počkat.

Moment.

On je lovec. Náš druh, i upíří druh vraždí, takže pokud nadpřirozenem tak pohrdá, nemusí se proměnit.

Jenže tahle myšlenka není tak jistá. Taky ho může zlákat myšlenka, že nebude jako člověk tak slabý a ať ho promění kdokoliv, upír či vlk, tak bude silný, rychlý a to by mohl být problém.

Vypadá to, že tohle bude dlouhý rok.