Upíří nenávist

18. Část

Už jsme tady byli několik dní. Měla jsem šílenej hlad, že bych se zakousla i do Sebastiana. Ti dva idioti se furt hádaj a ani jim nedošlo, že za to můžou oni.

Kdyby ji Will nelíbal nebo i kdyby, ale kdyby Seb nezdrhl. A normálně to vyřešili, nic by se nestalo.

„Tohle není možný. Musel ji nějak oblbnout," řekl Will.

„Jo. Musíme se odsud dostat a pak jí nějak pomoct," a to už byla poslední kapka.

Celé ty dny jsem mlčela, že jsem i sama sebe přesvědčila o tom, že jsem ztratila hlas.

„Tak už dost! To jste vážně takoví idioti, že vám to nedošlo. Je to vaše vina. Kdyby ty jsi neutekl jak zbabělá holka a normálně byste to vyřešili, nic by se nestalo a my bychom tady netrčeli!" rozeřvala jsem se. Ach, tohle v sobě držím dlouho. Nejhorší je, že tady trčím s nimi. Přitom jsem jí nic neudělala. „Můžete být rádi, že ho potkala. Třeba by se vážně zabila. Pak bychom přijeli, zjistili to a vy dva byste se obviňovali, že jsme ji tu nechali a ona se zabila. Tak už držte huby a buďte rádi, že si našla někoho, kdo ji nezradí a neopustí!" zařvala jsem a vypadalo to, že mě pochopili a zavřeli konečně hubu.

Hned na to se otevřely dveře a tam stál ten Brad??

Vydal se mým směrem a mě se stáhl žaludek i hrdlo. Otevřel klec a odřízl provaz od klece, ale mé ruce byly pořád svázané. Vytáhl mě ven, i když se mi podlamovala kolena, bylo mu to jedno, že mě skoro táhne po zemi.

Ti dva byli zaražení, že se ani na nic nezmohli.

„Buď potichu, ať neprobudíš Jul. Myslím, že nebude z tohohle šťastná," promluvil po chvilce. A táhl mě k dřevěnému domku. Vešli jsme potichu dovnitř.

Viděla jsem ji.

Ležela na posteli. Tipla bych, že je nahá. Asi divoká noc. Uvnitř to bylo hezké. Bylo vidět, že tady bydlí žena.

„Posaď se," řekl a ukázal na židli. Poslechla jsem, hned na to mi rozvázal ruce, ale ne na moc dlouho. Nechal mi volnou jen jednu ruku. „Radši. Aby tě nenapadla nějaká blbost. Hele nepřijdeš mi nějak nebezpečná nebo zlá, ale kdyby ses pokusila utéct nebo mi nějak chtěla ublížit. Věř mi, ona by neváhala," domyslela jsem si v čem. Neváhala by mě zabít. Kdybych se pokusila utéct nebo ublížit Bradovi.

Pokývala jsem, že chápu.

„Nemám tady krev. Upíři tady nejsou vítáni, ale pak si budeš moct chytit nějaké zvíře," řekl jednoduše. Já ale nikdy neměla zvíře. Jen lidi. Ale nezabíjím teď teda.

„Co bude s mým bratrem a Willem?" zeptala jsem se. Muselo mu být jasný, že to budu chtít vědět.

„To není na mně. Řekla mi, že já vás zabít nesmím." Že by byla pořád naděje? Ptala jsem se sama sebe. Ta naděje ale zmizela hned, jak pokračoval. „To privilegium má ona. Může si s vámi dělat, co chce," pověděl a mě bylo jasný, že ti dva to mají spočítaný.

„Co se týče útěku. Les je chráněný kouzlem, takže když vás nepustíme pryč, nepustí vás to." 

„Proč jsi mě pustil?" taky zásadní otázka.

„Líbilo se mi, cos řekla. Jsi jiná než ti dva. A víš, že jí neubližuju. Že je se mnou dobrovolně." Umí odhadnout lidi. To se mi líbí. Vůbec není zlý.

„Vidím, mám oči. Sice tě neznám, ale vím, že jsi lepší než oni dva dohromady," přiznala jsem. A byla to svatá pravda, ani jeden z nich na něj nemá.

„Co se vlastně stalo. Jul mi to nikdy neřekla?" zeptal se. Ani se nedivím.

„Hele. Já nemám právo ti to říct. Měla by ona. Nebo pokud by mi to dovolila, což nehrozí. Mám strach z té chvíle, až se probere," přiznala jsem rozklepaně. On se jen zasmál. Nedivím se, bojím se své bývalé kámošky.

Je to vtipné.

„Udělal jsi z ní úplně někoho jinýho. A ty vlasy. Měla je hnědý a teď... černý. A její chování. Drsná, nebojácná," v podstatě jsem ho chválila. Jsem šťastná, že taková je. „Jen nechápu jedno. Proč si nechala vymazat ze života lidi, kteří ji milujou," nechápala jsem.

„Musela to udělat. Musela přesvědčit sebe i je, že už je nic nespojuje. Pak se líp bojuje. Když nemáš city," pověděl to smutně. Jakoby si něco takového prožil. Slyšela jsem nějaké zvuky odvedle. On okamžitě vstal a šel za ní.

„Hmmm. Miláčku, kde jsi? Stýská se mi," zavrněla. Musela jsem se potichu zasmát. Jsou tak rozkošný. Bože, přeju jim to. Tak moc. Teď začínám být ráda, že jsme zdrhli. Jinak by se nepotkali.

No asi na tom něco bude.

Všechno zlé, je pro něco dobré. Začínám tomu věřit. Sakra, že jo.

„Co to bylo?! Kdo tu je?" zeptala se, už ne tak příjemně.

„Nenaštvi se, ale vzal jsem sem Vanesu," řekl, jakoby taky nevěděl, jak zareaguje.

„Cože?!" Špatně. Je naštvaná, takže se mnou to taky nedopadne růžově.

„Klid. Ona tě chápe. A je ráda, že jsi semnou. Řekla mi to do očí."

„No, fajn. Ehh. Já doufala, že se budeme mazlit, než půjdeme trénovat." Cože?

„To můžeme i večer. A můžeme víc než se mazlit," řekl rošťácky. Pak nějak divně zavrzala postel. A já se radši koukala na stůl. Má ruka, co nebyla přivázaná, se už skoro uzdravila. Ale ta druhá. Bolelo to. Trochu jsem s ní pohnula a hned nato zasyčela bolestí.

„No ták. Až tak to nebolí," ozvala se za mnou Jul. A odřízla provaz. Překvapilo mě to.

„Mám ti připomenout tebe," zasmál se Brad. „Tak mě zabij! Dělej, mě už je všechno u....," napodobil hlas Juli. Ale ona ho zastavila polibkem.

„To jste se chtěli zabít? Já myslela, že jste se seznámili jinak?" řekla jsem zmateně.

„Jo. Byl to těžkej rok. Furt mě odmítal," zasmála se Jul, „ne že bych se nabízela, ale musel vědět, že mi není lhostejný."

Chápavě jsem kývala. Divný, mluví se mnou, jakoby se nic nestalo. Přitom se stalo.

„No, rychloverze. Ty jsi odešla. Já nastoupila do auta a pak se vybourala. Vyplazila jsem se z auta, a když jsem se konečně postavila, tak na mě někdo skočil."

„Bylo vtipný, jak prosila o smrt."

„Ale, no tak. Jednu mi vrazil, a když jsem se probrala, byla jsem v kleci jako Will. A pak mě začal cvičit. Necítím skoro žádnou bolest, tedy spíš žádnou. Po roce jsme se dali dohromady," dokončila. No asi to neměli jednoduchý, ale co si budeme povídat.

Žádný vztah není jednoduchý.