Upíří nenávist

10. Část

Bolelo mě celé tělo. Jakoby mě přejel traktor. Cítila jsem pod sebou měkkou postel, to znamenalo, že buď jsem v nebi anebo doma. S obtížemi jsem otevřela oči a zjistila, že jsem doma, tudíž mrtvá ještě nejsem. Rozhlídla jsem se kolem a zjistila, že nejsem sama. Na křesle, kousek od okna, seděla Vanesa, držela v ruce nějaký časopis, ale nečetla ho, sledovala mě.

„Už jsem se bála, že se nevzbudíš," promluvila jemně a posadila se ke mně na postel. Detailně si mě prohlížela, jakoby si prohlížela, jestli jsem v pořádku.

„Kde je Seb? A Pool?" zeptala jsem se bez pozdravu ani odpovědi na její otázku a říct, že jsem v pořádku, i když nejsem, vše mě bolí.

„No, měla by ses rychle najíst a zotavit, protože jestli za chvíli nevyrazíme, Sebastian ho zabije." Jasně chápu. Ale tohle teda ne! To je moje privilegium, zabít ho.

„Jasně chápu!" vykřikla jsem a vstala z postele, trochu se mi zamotala hlava, ale co. Jsem vlk, dostanu se z toho.

Vešla jsem do kuchyně a na stole uviděla burger s dvojitým masem. Okamžitě jsem se na to vrhla. Myslím, že jsem i zavrčela.

Seděly jsme v autě a mířily k nim domů. Měla jsem srdce až krku a bála se tam.

Bála jsem se, že mi zase ublíží.

Co to zase kecáš! Nemusí ti ublížit, stačí vytáhnout drápy a je po něm!

Jsem vlk a on člověk.

Jsem nebezpečný krvelačný vraždící a pěkně nasraný vlk.

Zastavily jsme před obrovským domem.

Panebože, to je jejich?

„To je vaše?" zeptala jsem s údivem. Ona se jen rozesmála.

„Ano. A nemusíš mi vykat" pořád se smála, když vystupovala z auta a i když jsme šly k domu. Uklidnila se teprve, když jsme přišly před obrovské železné dveře.

„Fajn. Hele jdi tam sama, jo? Já bych ho nejspíš zabila, jakmile bych tam vešla. Chtěl ti ublížit, a jestli hned nevejdeš dovnitř, tak ho Seb zabije," teď jsem se rozesmála já. Je to vážně divný. To Sebastianovo divné chování.

„Hele, jak to, že se Seb chová najednou jinak? Vždyť měl možnost mě zabít? Tak jak to, že to neudělal??" zeptala jsem se na rovinu. Zajímalo mě to už dlouho. Vím, měla bych se zeptat Seba, ale něco mi říkalo, že by mi neřekl úplně celou pravdu.

„Jo. On tě nezabil. Díky mně. Přišla jsem tam na poslední chvíli, protože chybělo málo a vydechla bys naposled. Chtěla jsem tě vzít k tobě já, ale řekl, že tě uloží do postele a počká, až se probereš. Zbytek znáš." Aha, takže díky Van, žiju.

Jen jsem přikývla a vešla dovnitř. Pochopila jsem to okamžitě. Proč se ke mně chová tak hezky, proč mi pomohl s mým genem.

Protože mi to dluží!

Málem mě zabil a teď se cítí špatně, takže mi to vynahrazuje.

Byla jsem smutná a naštvaná.

Vešla jsem za ty železné dveře a spatřila Poola. Byl přivázaný k židli, obličej měl od krve, zřejmě Sebastian už začal.

„Sebastiane!" křikla jsem a on se na mě otočil. Vypadalo to, že o mně nevěděl. „Vypadni!" dodala jsem.

„Cože?!" zeptal se vyděšeně. Nechápal mé náhlé chování. A přišel přímo přede mě.

„Vypadni! Odsud! Starý známí si potřebují něco vyřešit" zavrčela jsem na něj.