Upíří nenávist

24. Část

„Izzabell? Slyšíš nás?" slyšela jsem hlasy ve svém uchu.

„Jsi v pořádku? Co se stalo?" slyšela jsem znovu.

Snažila jsem se zvednout ruce, ale byly k něčemu přivázaný. Až teď mi došlo, že sedím a jsem přivázaná.

„Jo. Jsem v poho. Nějak se odsud dostanu," pošeptala jsem.

V tom mě napadlo, něco napadlo. Podívala jsem se všem do hlavy. Byl tam ten Brad, nějaký Will, a nějakej Sebastian a Vanesa, co jsem pochopila, tak jsou sourozenci. Tak Jo, fajn jdeme na věc.

Vyděšeně jsem otevřela oči a začala se rozhlížet.

Zhluboka jsem dýchala.

„Brade! Brade!" křičela jsem rozrušeně. On ke mně honem přiběhl a klekl si přede mě. „Co se stalo? Proč jsem svázaná?" byla jsem tak vyděšená, jak jen to šlo.

„Panebože Julie. Tolik jsem se bál." Vypadalo to, že má doopravdy strach. Mně to bylo jedno, neznám ty lidi ani jeho. Začal mě rozvazovat a hned jak jsem se postavila tak i líbat. Přiznávám, nechala jsem se unést. Líbal vážně dobře. S ním jsem se cítila jinak než s Jeremim, u něj se mi to hnusilo. Ale tady u toho Brada, něco mi to šíleně připomínalo, jako bych....... To je jedno neznám ho a bylo mi i trochu líto, co jsem udělala, ale on mi to udělal taky.

Chytla jsem ho za hlavu a škubla. Spadnul jako švestka ze stromu. Olízla jsem si rty. Opravdu umí líbat.

Ti ostatní se o něčem bavili. Idioti.

Kryjte se!            

Popadla jsem klacek a usmála se pro sebe.

„Tak, kdo je další v pořadí!" zařvala jsem. Všichni se na mě otočili. A já čekala boj a smrt.