Upíří nenávist

8. Část

Vstávala jsem jako každý den. Na otravný budík, který nepřestal zvonit, dokud jsem z té postele nevylezla a nevypla ho.

Jako vždy jsem se došourala do koupelny, opláchla si obličej, vyčistila zuby, pak jsem šla opět pomalým krokem do ložnice, kde jsem se převlékla a šla do kuchyně.

Tam si udělala kafé, sendvič a vyrazila k té otravné budově, které se říká škola.

Ano, ráno bylo jako každé jiné, ale netušila jsem, co všechno se změnilo.

Přišla jsem do školy a bylo mi hned jasný, že je něco jinak. Sebastian, hned jak mě viděl, tak se sebral a někam zmizel. Vanesa se zmateně ohlížela, zřejmě také nepochopila jeho chování stejně jako já. Nějak jsem to ale neřešila a vydala se za Vanesou.

„Ahoj, Van," řekla jsem za jejími zády a poklepala jí na rameno, kdyby mě náhodou neslyšela. Ona se otočila a usmála se.

„Ahoj, Jul," také se usmála a chtěla něco říct, jenže já ji předběhla.

„Proč jsi mi to neřekla?" zeptala jsem se a ona nechápavě zavrtěla hlavou.

„Co jsem ti neřekla?" zasmála se nervózně. Myslím, že začínala tušit.

„To, že jsi upír? To, že je Seb upír? Taky to, že jste sourozenci? Dál, že jsi věděla, co jsem zač, a nic jsi mi neřekla? Pořád nevíš?" dopověděla jsem už kapku naštvaně. Já vlastně ani naštvaná nebyla, jen smutná a mrzutá. No a z těchhle dvou emocí se stává jedna, která nade mnou v poslední době má nadvládu. Vztek.

Takže by mi to měla rychle vysvětlit.

„Já.....já. Je mi to moc líto. Nechtěla jsem ti lhát, ale já ti to nechtěla říkat, že jsem upír. Byla jsi tu nová, můj bratr tě chtěl zabít a k tomu jsem ti měla říct, že jsem to, co on. Vždyť by ses mě pak bála. A to jsem nechtěla. Co se týče tvého vlčího genu. Na to přišel Seb. Hned první den, kdy jsem tě vedla do ředitelny, a vy jste se srazili. Jak tě přitlačil na skříňky, tak v ten moment to poznal. Taky mu bylo jasný, že se to u tebe neprojevilo, jinak by ses takhle nenechala přitlačit. On vlky pozná téměř hned," dokončila své vysvětlení. Má pravdu, kdyby mi to řekla, bylo by toho na mě moc. Bála bych se jí atd.

„Jak to, že hned poznal, že mám ten gen a ještě se neprojevil?" zeptala jsem se. Nevypadala na to, že by mi to chtěla říct.

„No. Neměla bych to říkat. O jeho upíří bývalé víš?" zeptala se a já jen přikývla. „Ona stopovala vlky. Zajišťovala si, kolik vlků je ve smečce. Já myslela jsem, že to dělá jen, aby věděla, kde zrovna jsou a jak se před nimi ukrýt. Jenže ona je jen nestopovala. Vždy po úplňku, když byli slabí, tak je zabili. A tím nemyslím jen ji, ale i Seba. Oni je oba stopovali a pak vraždili. Sebastianovi to pak začalo vadit a tak ji nechal. Já a Seb jsme uprchli sem a naši rodiče zase jinam. Víme, že už se nevrátíme na své rodné místo, ne dokud ona bude žít. A ani nevíme, jestli někdy uvidíme rodiče," dodala smutně. Seb se musí cítit hrozně. „A jak jsi zjistila, že jsem upír?" zeptala se veselejším hlasem. Asi chtěla změnit téma.

„No. Když jsi zazvonila. Prostě najednou jsem věděla, že to jsi ty. A já, chtěla jsem tě zabít. A jedinej, u koho jsem to cítila, ani nemusel být u mě, byl Seb. Tak jsem si dala dvě a dvě dohromady. Ale to, že jste sourozenci, mi řekl on," dopověděla jsem.

„Páni! Ještě že jsi mě nepozvala dál. To bych asi nepřežila," zasmála se. Mně to teda moc vtipný nepřišlo, ale nebudu jí kazit srandu. Ne?

„No, Sebastian to měl horší. Toho jsem se snažila zabít celý večer," zasmála jsem se trochu já, ale to zase nepřišlo vtipný Vanese. Musím říct, má divný smysl pro humor.

„On? On s tebou byl, když ses přeměňovala?" zeptala se docela naštvaným hlasem. Jen jsem přikývla. „To je idiot!" vykřikla a plácla se do čela a začala se smát. Tak jo. Musím si přiznat, že upíry absolutně nechápu.

Už zbývaly jen dvě hodiny a bude konec dnešního utrpení!

Až zase zítra bude pokračovat.

Jdu po chodbě a rozhlížím se jak o život. Přece tu být musí, ráno jsem ho viděla s Vanesou.

Jako kdybych najednou věděla, že když se teď podívám před sebe, tak tam bude. Opravdu tam stál. Namířila jsem si to k němu, než by stihl zase někam utéct.

„Co jsem ti udělala? Řekla jsem něco špatně? Nebo tě štve, že jsem tě odmítla?" vypálila jsem na něj hned bez pozdravu. On chvíli zmateně koukal, než mu docvaklo, o čem to vlastně mluvím.

„Ne, nic jsi neudělala. Hele, už musím jít," odpálkoval mě a chtěl se zas vytratit. To teda ne. On se odsud nehne, dokud nevysvětlí své chování. Chystal se odejít, ale já ho chytla za paži a lehce ho vrátila na své místo.

Páni, mám vážně sílu! Chvíli jsem si udiveně prohlížela svou ruku, která vypadá normálně, ale normální rozhodně není. Potom, co jsem si doprohlídla svou ruku, vrátila jsem zrak zase na Sebastiana.

„Ne. Něco se děje. Nechci, abys na mě byl naštvaný. Chci být tvá normální vlkodlačí kámoška. Nemusíš to mít i se sexem, ne? Můžeme být normální přátelé.........," chtěla jsem ještě něco říct, ale potom, co jsem se podívala za Sebastiana, se mi slova vytratila neznámo kam a mně se chtělo jen brečet. Zase ty známé pocity úzkosti a to, že mě každý nesnáší, byly zpět. Stačilo se podívat na jediného člověka, který stál pár metrů ode mě.

 

A můj vztek stoupl až do nebeských výšin.

 

 

Sebastian

Nechápal jsem to. Byla v pohodě a najednou se omluvila a zmizela pryč. Chtěl jsem jí zrovna říct, že můžeme být přátelé, ale už nikdy nebudeme normální. Pak se podívala směrem za mě a byla pryč.

Také jsem se za sebe podíval. Byl tam kluk, zlostným pohledem se díval na místo, kde před chvíli stála Jul, a pak se podíval na mě.

Jediný pohled do jeho očí a věděl jsem, co je zač.

Tohle není dobrý člověk. Jul by se měla od něj držet sakra daleko. A já s Vanesou bychom měli taky zdrhnout.

Tenhle člověk přesně ví, co dělá.

A mě, Jul a Vanesu v jeho blízkosti čeká jen smrt.