Upíří nenávist

22. Část

Znáte ten pocit, když vaši holku, kterou milujete, mučí a vy jí nemůžete nijak pomoct.

Ne?

Tak já ano.

Snažil jsem se. Moc. Ale nešlo to. Byl jsem až příliš slabí. Kdybych měl o trošku více síly, ty mříže bych rozcupoval na kousky nebo aspoň vysadil z pantů.

Třískal jsem, snažil se dělat největší ruch, jaký jsem mohl, abych neslyšel ty výkřiky.

Tolik mi to trhalo srdce, že jí nemůžu pomoct. Já snad poprvé v životě brečel.

Nadával jsem si.

Do prdele! Proč jsem ji musel tahat do mého života?!

Věděl jsem, že mě dřív nebo později najdou. Mohl jsem jí pomoct přenést se přes to, že ji její přátele najednou opustili, a pak jsem ji měl nechat jít.

Ne se do ní zamilovat.

Byl jsem naivní blbec, ale ona byla až moc krásná na to, abych ji nechal jít.

Jsem sobeckej blbec.

To je celé.

Chtěl jsem být s ní, ale přesto jsem věděl, že to nemá budoucnost. Vědomě jsem jí lhal, aby si myslela, stejně jako já, že budoucnost mít budeme a nic nás nerozdělí.

Ne. Já jí musím pomoct! Láska je silnější než smrt nebo jakékoliv kouzlo.

Pokud se dva doopravdy milují, city si vždy najdou cestu na povrch.

Nesmím nechat královnu vyhrát!

Nesmí zničit další nevinný život, a rozhodně ne dívky, kterou miluji.

Slyšel jsem hlasy, byly kousek ode mne. Poznal jsem Jaremiho. A další dva kluky.

„Ty vole!" vykřikl Jeremi, „to je ale mrcha! Tu misku s tím sajrajtem mi vykopla z ruky a všechno se to na mě vylilo!" křičel rozčíleně. Musel jsem ji pochválit. I když si mě už nepamatuje, ta láska, kterou ke mně cítí, si najde cestu na povrch.

„Jo. Je drsná, královna si ji oblíbila a to ji ještě ani neviděla" promluvil jeden. Vzteky jsem stiskl mříž, až mi zapraskalo v kloubech. Ještě o něčem se bavili, ale snažil jsem se neposlouchat nebo bych je zabil za ty kecy. Zůstal jen jeden, který si to nakráčel ke mně.

V duchu jsem se zasmál. To si teda troufá takový ucho a nekráčí si ke zkušenýmu a pořádně nasranýmu vlkodlakovi.

„Tak co? Jak se ti tady líbí?" zeptal se namyšleně. Si myslí, že když jsem za mřížemi, nemůžu mu nic udělat?

To se teda, kurva, mýlí.

„Dám ti dobrou radu," pověděl jsem mu, on jen ignoračně zvedl oči. „Nikdy neser už nasranýho vlkodlaka"

„Ty už nejsi nic. Z tvojí holky udělaj stroj na zabíjení. A taky si ji půjčí, když je přepadne chuť na sex." Tohle říkat neměl. Je ten kluk snad úplně blbej? Před chvíli jsem mu řekl, ať nesere už dost nasranýho vlkodlaka a on mi do očí řekne tohle? Chápete to? „Stejnak si ji bude přivlastňovat Jeremi....," chtěl ještě něco dodat, ale nestihl to, jak jsem svou ruku zabořil do jeho hrudi. Nemohl se nadechnout, to chápu, právě jsem držel v dlani doslova jeho život. Neboli jeho srdce.

„Pust mě ven, nebo tě zabiju," řekl jsem důrazně a tak aby pochopil, že nežertuji. Teda byl by pěkně blbej, kdyby myslel, že to, co právě dělám, je žert.

„Nemůžu" řekl ztěžka „královna by mě zabila."

 

„Neboj, nezabila," řekl jsem sladce „už to nestihne," dokončil jsem větu a vytáhl ruku. V dlani jsem držel jeho srdce. A tělo se skácelo bezvládně na zem, jak už nemělo orgán, který ho držel při životě. Srdce jsem zahodil a k němu si poklekl a snažil se najít klíč.

 

 

Rozhlížela jsem se po místnosti, ve které jsem se nacházela.

Zvláštní? Nic mi tohle neříkalo.

Nevím, jak jsem se sem dostala.

Nevím, kde to jsem.

Nemůžu si vzpomenout na své jméno.

Nemůžu si vzpomenout na nic ze svého života.

Mám rodinu?

Mám manžela?

Mám děti?

Nic, vůbec nic.

Jediné co vím, že jsem vlkodlak.

Jsem zvíře, které se nebojí někoho zabít.

Vstala jsem z postele a šla k zrcadlu, abych se podívala, jak vlastně vypadám.

Ne, ani vlastní podobu si nepamatuji.

Stoupla jsem si před zrcadlo a ani to, že jsem se viděla, mi nepomohlo vzpomenout si na to, kdo jsem.

V odraze stala vysoká a štíhlá žena. Měla černé vlasy a zelené oči, měla tvář anděla, ale uvnitř....... nebyla nic.

Nevěděla o sobě nic.

Z přemýšlení mě vytrhlo odemykání dveří.

Do pokoje vešel muž.

Byl pěkný vysoký a štíhlý. S hnědými vlasy i hnědýma očima. Opravdu to byl kus, ale něco mi na něm nesedělo. Nepřišel s čistými úmysly.

„Je ti lépe?" zeptal se jemně.

„Ano, je mi dobře, ale nic si nepamatuji. A když říkám nic, tak vůbec nic. Jméno, svůj život," dopověděla jsem nechápajíc a doufala, že on mi to vyjasní. Že mi řekne, kdo jsem.

„Našli jsme tě v lese. Vyčerpanou a na pokraji smrti. Jeden vlk tě chtěl zabít. Bohužel nic o tobě nevíme," řekl a já posmutněla. To mi nikdo neobjasní, co jsem zač?

„Můj vlastní druh. Vlk jako jsem já nebo tys mě chtěl zabít? Proč?" zeptala jsem se na další otázku, ale nepočítala jsem s odpovědí podle mých představ.

„To nevím, ale později se ho můžeš zeptat. Je dole v kobce" pokývala jsem hlavou, Jo já si toho ubožáka vychutnám za to, že mě chtěl zabít.

Pak se dveře znovu otevřely a dovnitř vešli nějací muži a za nimi krásná dáma.

Byla bílá jako sníh. Bílé vlasy, bílá pleť, bílé šaty. Byla nádherná.

„Zdravím tě, mé dítě," promluvila na mě a já se na ní usmála a odpověděla jí.

„Zdravím Vás, paní," pověděla jsem.

„Jsem Královna, moje Izabell." Konečně! Konečně mi někdo řekl mé jméno. Ze široka jsem se usmála a poděkovala jí za sdělení mého jména.

Izabell. Je to krásné jméno, takové ostré a chladné.

„Budeme tě posílat na mise. Abys zneškodnila naše nepřátele. Vím, že jsi velmi dobrá bojovnice."

„Toho si vážím. Věřím, že jsem měla skvělého učitele," potom se všichni zatvářili tak podivně. Nechápala jsem to, ale nechala jsem to plavat. Myslím, že jsem našla domov.