Upíří nenávist

3. Část

Cítila jsem pod sebou příjemně měkkou postel a do nosu mě udeřila vábivá vůně ranní kávy. Jasně mi to napovídalo že bych měla vstát z postele a jít si kávu vypít než vystydne. Místo toho jsem se více zabalila do peřiny a zavrtala do postele. Nechce se mi ven ani lákavá vůně kávy mě nepřesvědčí. Je mi úžasně. Konečně bydlím sama.
Mám svůj život pevně v rukou a mohu si o něm rozhodovat jak chci.
Mám vlastní byt.
Což mi připomíná, musím si začít hledat nějakou brigádu abych mohla platit poplatky spojené s bytem. Mám sice od rodičů nějaké peníze, ale chci si je nechat do zálohy kdyby bylo nejhůř. Zvolila jsem si dospělí život tak se tak musím chovat a to znamená najít si práci abych byla schopná se uživit. Znovu jsem se zavrtěla v posteli a pomalu otevřela oči.
Tak mě teď napadlo, jak mohu ve svém bytě cítit čerstvě uvařenou kávu, když žiju sama? Potom co do mého pomalého mozku došlo, že tu semnou musí někdo být jsem se prudce posadila. Pochybuji že by si babička udělala výlet z říše mrtvých aby mi tu vařila kafe. Můj prudký pohyb způsobil že se mi nepříjemně zamotala hlava. Svěsila jsem nohy z postele a chvilku seděla aby se moje hlava trochu srovnala. Potom jsem pomalu vstala a pomalými tichým kroky jsem se vydala do obýváku. Cestou u mého nočního stolku jsem vzala nějakou dřevěnou tyč. Neptejte se mě na co je. Netuším na co jí tu babička měla, stejně tak k čemu jí byli dřevěné pletací jehly. Pevně jsem tyč držela v rukou a kráčela pomalu k posuvným dveřím vedoucí do obýváku spojeného s jídelnou. Nakoukla jsem dovnitř ale nikdo tam nebyl zvláštní.
Svěsila jsem ruce podél těla a chtěla jít zpět do postele. Byla jsem neskutečně unavená jako bych tak měsíc nespala. Najednou se něco ozvalo z kuchyně a já se prudce otočila tím směrem znovu pevně svírající tyč v rukou. Udělala jsem dva kroky ke kuchyni, když z ní vyšel Sebastian. Vytřeštila jsem oči a nechápala co tady dělá. Navíc měl na sobě jen džíny?!
Sakra?!
Co se stalo? Nic si nepamatuju! Snažila jsem se pátrat v paměti. Byli jsme v učebně a já mu řekla co si o něm myslím. Varoval mě ať na něj radši nemluvím. Potom jsem ho potkala na chodbě. A dál nic. Dál mě....
Chtěl mi ublížit. Zadívala jsem se mu do očí a viděla tam vinu.
Najednou se to všechno vrátilo.
Jeho děsivé krvežíznivé oči.
Jeho dlouhé ostré špičáky, které se mi zaryli do krku a sál mi z těla krev.
Proto jsem tak unavená! Jenže jak je možné že na krku necítím žádnou bolest? Instinktivně jsem si sáhla na krk. To jsem teď upír? Nemám tam žádnou stopu po kousnutí. On mě proměnil?! Já nechci být krvelačná bestie! Znovu jsem chytila tyč oběma rukama a podívala se na něj zlostným pohledem. Lehce jsem rozkročila nohy a zpevnila postoj. Rozpřáhla jsem se a praštila ho a znovu a znovu. Chytil tu tyč za druhý konec a snažil se mi jí vytrhnout já ovšem netáhla k sobě, ale jeho směrem takže si tu tyč nakonec zabodl do břicha. Přidušeně vykřikl, rozhodně tohle nečekal. Já neváhala ani vteřinu a rozeběhla jsem se do koupelny a zamkla se tam. Zběsile jsem se rozhlížela kolem a hledala zbraň kterou bych proti němu mohla použít. Pak jsem sklopila oči na své tělo a se zděšením zjistila že mám na sobě jeho triko. Sakra! To mě jako převlékal?! To si snad dělá srandu?!
Slyšela jsem lehké klepání na dveře.

"Julie. Nemusíš se mě bát. Já už ti neublížím. Omlouvám se.,, řekl prosebným hlasem a já se trochu uklidnila. Jen trošku. Něco ve mě mi říkalo že říká pravdu. Otočila jsem se směrem ke dveřím a zadívala se na ně, jako by mě přes ně mohl vidět.

"Kousl si mě! Jsi upír! Jak je tohle vůbec možné?! Udělal jsi ze mě taky upíra!,, začala jsem zrychleně dýchat jak mi došlo co se ze mě stalo.
Budu žít věčně?
Budu zabíjet lidi kvůli krvi?
Časem mi zemřou všichni moji nejbližší a já tu zůstanu úplně sama.
Úplně sama.
Vyděšeně jsem se opřela rukou o vanu a pomalu sklouzla na zem. Tupě jsem zírala do země a hlavou mi výřilo snad milión myšlenek současně. Chytila jsem se za hlavu a podepřela si lokty o kolena. Z očí mi začalo téct slzy.
Do prdele! Co se pokazilo? Měl to být skvělí rok! Úžasný rok plný zážitků, přátelství. Takhle to nemělo být!
Upíři?! Jak je vůbec možné že něco takového existuje? Vždyť to jsou jen vymyšlené bytosti?
Jenže pořád cítím tu ostrou bolest na krku, to jak do kůže pronikly jeho ostré špičáky.
Ta jeho rychlost.
Ta neuvěřitelná síla.
Moment já vyvinula také značnou sílu. V prvních chvílích jsem byla bezradná, ale pak jako by se ve mě něco zlomilo nebo spíš probudilo.
Z mého přemýšlení mě vytrhl smích za dveřmi. Tak moment on se mi směje? To je teda pěkné.

"Nejsi upír.,, řekl potom co se trochu uklidnil. "Za prvé, takhle přeměna nefunguje. Kdyby se měl stát upírem každý koho kousneme tak je půlka populace upíry. Za druhé, i kdybych tě chtěl proměnit tak to nepůjde. Ty nemůžeš být upír, protože máš v sobě jiný gen.,, cože? Fajn, dobrá zpráva je že upír být nemůžu. To je super, spíš mě zarazil ten konec. Nemůžu být upír, protože mám v sobě jiný gen? Aniž bych nad tím nějak přemýšlela rychle jsem vstala a otevřela dveře od koupelny. Stála jsem mu tváří v tvář a neviděla jsem na něm ani náznak hněvu za to že jsem ho probodla. Pohledem jsem sjela níž na jeho - musím podotknout - vypracované břicho, kde nebylo ani stopy po nějakém zranění. Vykulila jsem oči a začala pohledem klouzat po celém jeho těle, třeba jsem se netrefila do břicha, ale do hrudníku nebo na druhou stranu. Zarazila jsem se ve chvíli kdy ke mě znovu dolehl jeho smích. Uznávám musel na mě být vtipný pohled, ale já to nedělala protože bych jeho tělo obdivovala, ale hledala jsem náznak zranění co jsem mu způsobila. Podívala jsem se mu zpět do obličeje a cítila jsem jak se mi do tváří hrne krev. Z hluboka jsem se nadechla a vyrovnaným hlasem promluvila.

"Co tedy jsem když ne upír?,, zeptala jsem se ho. Povytáhl na mě obočí a udiveně si mě prohlížel. Jakoby si myslel že si z něj dělám srandu, že to nevím.

"Ty to vážně nevíš?,, přiblížil se ke mě s lehce zvednutým koutkem do křivého úsměvu. Zvedl svou ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
"To je dost smutný, že nevíš kdo vlastně jsi. Ačkoliv bych ti to rád osvětlil, tak to není na mě. Tohle ti měli vysvětlit tvoji rodiče.,, začala jsem se smát. Jo, skoro mě dostal. Opravdu. Kdybych přece měla být jiná tak to sama ucítím. Své tělo znám sama nejlíp a já na sobě necítím žádné změny nebo něco co by dokazovalo, že nejsem člověk. Nic jsem mu na to neodpověděla jen jsem se otočila a šla zpět do ložnice abych se převlékla. Potom co jsem si na sebe vzala černé tričko s potiskem Linkin Park které mi sahalo těsně nad kolena a k tomu kraťasy na spaní. To tričko jsem před pár lety našla na půdě, bylo zabalené mezi dalšíma klučičíma věcma, ale tohle se mi líbilo nejvíc. Je možné že je táta kdysi poslouchal, těžko říct.
Vyšla jsem z ložnice kde už stál a čekal na mě. Vrazila jsem mu jeho triko do ruky.

"Byla to sice moc hezká pohádka, ale nevěřím ti. Kdybych nebyla člověk tak bych to cítila a já si přijdu normální. Takže mě prosím nech a vypadni.,, řekla jsem mu chladně a probodávala ho očima. Vzal si ode mě tričko a oblékl si ho. Pořád měl na obličeji ten jeho křivý úsměv a já měla chuť mu ho smazat mým pravým hákem.

"Fajn. Mysli si co chceš, ale dávej si pozor blíží se úplněk.,, mrkl na mě a vyšel směrem ke dveřím. Co to jako mělo znamenat? Blíží se úplněk no a co?
Zabouchla jsem za ním vchodové dveře a zády se o ně opřela. Sakra? Co to mělo jako znamenat? Dopila jsem si už studené kafe které mi tady připravil a udělala jsem si sandwich. Šla jsem do vany abych ze sebe spláchla ten pot a všechny divné pocity dnešního dne. Celou dobu jsem nedokázala přestat myslet na jeho slova. Celí ten dnešní scénář jsem si přehrávala dokola a dokola. Pokaždé mi to moje hlava vyhodnotila že je to nesmysl. Celé je to šílené. Jak by mohli existovat upíři.  To přece není možné? Jak by se vůbec mohli vyvinout?
To přece není možné.
Nebo ano?
Budu muset zajet za rodiči třeba o tom něco budou vědět a vysvětlí mi to.
Třeba to byl jen nějaký žert a ve skutečnosti nic takového není.
Jenže jak vysvětlíš to co se dnes stalo hmm?
Přece tě pokousal upír.
Na druhou stranu po tom kousanci tam není ani stopy, takže se mi to jen mohlo zdát. Jasně, třeba jsem se jen praštila do hlavy a zdálo se mi že mě kousl, ale ve skutečnosti mě jen odnesl domů. Jo, takhle to určitě bylo.
Jak teda vysvětlíš, že jsi ho bodla dřevěnou tyčí a on ne jen že nevykrvácel ale zranění se mu zahojilo stejně jako tobě?
Sakra! Sakra! Sakra! Na tohle nemám jak odpovědět. Nevím jak to odůvodnit! Skvělí, bavím se tady sama se sebou. Ohromné! Navíc si pokládám záludné otázky na které nejsem schopná odpovědět. Obrátím se v posteli na břicho a zabořím hlavu do polštáře a od plic začnu křičet.
Ne že by mi to nějak pomohlo. Moje šílené myšlenky a teorie mi hlavou víří dál dokud mě neukolébají ke spánku.