Camp half-blood

16. Kapitola

Opět ten pocit, jako bych padala temnotou do hluboké propasti. Opět, jako by to trvalo věčnost.
Otevřela jsem oči, ale místo toho, abych byla na louce, kde jsem omdlela, nebo byla na ošetřovně, jsem ležela na zemi v tmavé místnosti, kterou osvětloval jeden jediný slabý kužel světla.
Bolelo mě celé tělo, obzvláště v místě v hrudníku, kde jsem měla zlomená žebra a pak v místě, kde byl hluboký škrábanec po drápech Pekelného psa. Pomalu a s velkými bolestmi v hrudníku jsem se posadila a rozhlédla po místnosti, v níž jsem se ocitla. Nic jsem neviděla. Seděla jsem uprostřed slabého kotouče světla a mžourala do tmavých vzdálených stínů. Už jsem se vzdávala naděje, že se někdo objeví a já se dostanu ven, když v tom jsem spatřila ve stínech stát tmavou postavu. Mohla to být žena, protože na sobě měla cosi, co vzdáleně připomínalo šaty, které splývají se zemí. Postava se začala pomalu přibližovat a já si tak mohla lépe prohlédnout.
Jenže to by muselo být něco na prohlížení.To mě přepadl další neblahý pocit, jako bych ji od někud znala. Její pohyb ani vzdáleně nepřipomínal chůzi normálního člověka. S každým centimetrem, co ke mně byla blíž, bylo slyšet padání kamenů a přesýpání hlíny. Dech slyšet nebyl.

Celou dobu jsem čekala, až začne mluvit a když se to konečně stalo, truhla jsem sebou. Ten hlas. Už jsem ho slyšela.

Vybavily se mi všechny vzpomínky na noční můry po tom, co jsem ve škole nechala vybouchnout vodovod s poté ji podpálila.

,, Tak už jsi se konečně vzbudila. "
Pronesla svým hlasem, připomínajícím sypání štěrku. Z něj mi naběhla husí kůže.
Nezmohla jsem se na jediný zvuk, ani na pohyb. Na útěk můžu rovnou zapomenout. Toto je její svět a já z něj nemohu odejít dokud od ní nedostanu povolení pro odchod. Toho se nejspíš nedočkám.
Dalších několik vteřin jsem se odhodlávala k promluvení, ale můj hlas mě zradil.
Pokusila jsem se promluvit znovu, ale opět jsem zůstala s otevřenou pusou sedět na zemi a jen tupě koukala na to stvoření přede mnou.
,,Určité se chceš zeptat, co tu děláš, že?"
Lehce jsem přikývla.
,, Řeknu to jednoduše..." Na chvíli se odmlčela.
,,... Chci, aby jsi se ke mně přidala. "
Po pronesení této věty nastalo ticho. Stále jsem na ni koukala s otevřenou pusou. Za celou tu dobu jsem jí nepohlédla ani jednou do obličeje. Teď, když jsem pozvedla hlavu, spatřila jsem mléčně bílé oči bez duhovky. Celý její obličej nesl nádech ospalosti. Podobný pohled mám i já po ránu, když se koukám do svého malého zrcátka, které mám ve srubu, abych si nandala čočky. Ale její vypadal hůř. I když byl ospalý bylo vidět, že je připravená zabíjet lidi.

,, Přidej se ke mně. "
Chtěla jsem na ni zakřičet, že v žádném případě, ale hlas mě stále neposlouchal. Na krku jsem cítila, jak se mi kolem něj cosi ovíjí.
,, Ne?" Řekla s jasnými známkami opovržení, jako by věděla, na co myslím. V tom mi neviditelné ruce znemožnily dýchat. Začala jsem lapat po vzduchu.
,, Budiž, ale pamatuj na má slova. Kdykoliv se ke mně můžeš přidat. Oni nikdy nebudou tvoje rodina. Ta je už dávno mrtvá."
S tímto se se mnou celá místnost začala točit ve zběsilém víru až se mi zamotala hlava. Celou dobu, kdy se se mnou místnost točila, mě žena propagovala pohledem dokud i s místností nezmizela.

Okolí kolem mě opět zalila černo černá tma. Srdce mi svíral strach  nemohla jsem dýchat. Lapala jsem po vzduchu, ale nikde jako by žádný vzduch nebyl, natož pro mě ne.
Víčka jsem měla stále pevně sevřená.
Začaly ke mně doléhat vzdálené zvuky, ale nemohla jsem nic dělat. Tělo jsem měla ochablé a nic jsem neviděla. Kolem krku jsem stále cítila silné ruce, jak mě škrtí. Zároveň jsem též cítila, jak se mi začínají uvolňovat končetiny. Pomalu jsem se pokusila pohjout prsty na jedné ruce. Přesně v tu chvíli, kdy jsem jimi pohla, stisk ještě zesílil. Jako namydlený blesk jsem vystřelila do sedu.
Zhluboka jsem oddechovala a otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než si zvykly na denní jas po vší té tmě.
Zvuky se začaly ozývat hlasitěji a zrak se mi lépe zaostřoval.

Seděla bych v předklonu dál, ale člověk, ke mně spěchající, si vyžádal moji chabou pozornost. Držel se za čelo a skláněl se ke mně s kouskem ambrosie. Je to jedna z mála věcí, co zde poznám.
,, Na, sněs to. " Vložil mi ji do rukou a sedl si na stoličku vedle lůžka.
Dala jsem si kousek ambrosie do pusy díky níž se mi v ústech rozlila chuť čokolády a jahod a s tímto krásným pocitem, že teď už snad vše bude dobré, jsem se rozhlédla po místě, kde jsem se nyní nacházela. Podle lůžek a sténajících lidí kolem jsem poznala ošetřovnu v táboře. Ten někdo, co mi dal ambrosii, mě chytil opatrně za ramena a přetáhl zpět tak, abych opět ležela zády na lůžku. Pohled mi spočinul na stropě pod nímž se klenuly dřevěné trámy.

,, Jak dlouho tady jsem? " Vypadla ze mě najednou otázka mířící na osobu sedící vedle mě na stoličce. Na chvíli se odmlčel a podrbal na zátylku.
,, Něco málo přes čtyři dny." Vypadlo z něj nakonec.
,, Co?! " Jako střela jsem se opět vymrštila do sedu až mě bolestivě píchlo v hrudníku.
Znovu mě musel chytit za ramena a stáhnout zpět na lůžko. Tentokrát mu to ale nešlo tak lehce.
,,Proč jsem tady?Vždyť mi nic nebylo."
Sice jsem věděla, že zlomené žebro a dlouhý a hluboký škrábanec od Pekelného psa asi nebude nic, na čem by se udělal strup a za pár dní by po něm nebyly ani památky. Nějak jsme tušila, že to bylo ještě o něco horší, než jsem si myslela což jsem usoudila, podle jeho pohledu.
,, Nic? Dvě zlomená žebra a noha roztrhaná od Pekelného psa. Tomu ty říkáš nic? " Snažil se znít káravě, ale koutky úst mu cukaly, jak se snažil nesmát. Jen jsem pokrčila rameny a dál se dívala do stropu.
Vážně tady trčím už čtyři dny?
A opět se mi potvrdilo, že když se stane něco velkého, tak hned omdlím. Proč vždy já?
Letmo jsem zabloudila pohledem k noze, kde ještě před pár dny byly škrábance po Pekelném psovi. Teď zde byly tři dlouhé bílé jizvy místy do zlata. Počkat.... Do zlata?
Opět jsem vystřelila do sedu a začala zkoumat jizvy a jejich prazvláštní barvu.
Tentokrát se mě kluk ani nepokoušel položit znovu na lůžko, ale nechal mě, ať si je dopodrobna prohlédnu.

,, Proč jsou zlaté? " Zeptala jsem se na otázku, co mě tížila už od chvíle, kdy jsem je spatřila.
,, Když jsi zabila Pekelného psa, tak se rozpadl na zlatý prach a ten se na tebe nalepil, jak na tělo, tak i do ran. Moc pozdě jsem si toho všiml. To už jsem ti dal ambrosii. Rána se zacelila, ale prach tam zůstal, proto vypadá tak, jak vypadá. "
,, Úžasný." Procedila jsem skrz zuby. A já mám teď chodit se zlatýma jizvama.
To je vážně perfektní. Ale teď vážně, proč se ty strašné věci stanou zrovna mně? Proč ne někomu jinému? Co by asi Clarisse dala za zlaté jizvy?Mozek?
Nechce mi to někdo vysvětlit? Ne? Opravdu ne?

,, Zůstanou takto navždy? "
,, Myslím, že ano."
Ještě lepší. A nechcete mě rovnou natřít celou na zlato?
S hlasitým povzdechnutím jsem sebou Praštila zády o lůžko, až hlasitě zavrzalo. Rukama jsem si schválně ještě protřela oči, zda dobře vidím.
Bohužel je můj zrak dobrý a mně nezbývá, než se s tím smířit. Budu muset žít se zlatýma jizvama.
To jsem to opět vyhrála.

,, Jak dlouho tu budu muset ještě být?"
,, Do večera, pak už budeš moct jít."
Mile se na mě usmál, čímž vynikly jeho bílé zuby a v modrých očích mu poskakovaly nezbedné jiskřičky.
,, Jsem Will. " Podal mi ruku těsně nad obličejem. Pomalu jsem si jednu ruku sundala z očí a potřásla si s ní s Willem.
,, Clio. " Řeknu ještě s jednou rukou na oku.
,, Moc mě těší slečno. Nechceš si teď povídat o něčem záživnějším, než je zlatá jizva? " Jeho smysl pro humor se projevil v okamžiku, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Nebránila jsem se úsměvu a jeho pozdrav mu oplatila.
,, Mě také moc těší pane. Budu moc ráda, když si se mnou budete povídat o něčem záživném."

Jsem zpět s další kapitolou!
Konečně, co? xd
Kdo už má prázdniny?
Já ano a jsem za to i celkem ráda xd
Kdo ví, jak dlouho by to se mnou učitelky ještě vydržely xd
Předem upozorňuji, že příští týden by měla vyjít kapitola a pak nejspíš dlouho nic, protože jedu na dovolenou do Řecka.
Možná stihnu vydat ještě jednu ._.
Hrozně se těším xd
Doufám, že si užijete prázdniny a nezlámete všechny kosti v těle xd
Tak u další kapitoly
Ahoooj~