Camp half-blood

14. Kapitola

Pomalu jsem následovala směr svého meče a pohlédla na tělo pode mnou.
Docela se mi ulevilo, když jsem na zemi pod kořeny stromů uviděla ležící Clarisse.
I ve spánku vypadala nebezpečně.

Pomalu jsem ji obešla tak, aby se pod sebemenším šrumem nevzbudila.

Až když jsem byla několik metrů od ní, jsem se rozběhla směrem, kde jsem naposledy viděla mého společníka v akci. V boji s Clarisse jsme se dostali daleko od nich. Dál do zakázaného lesa, ale pořád jsme byli na jeho kraji.
Poznala jsem to podle vzduchu. V táboře a v lese byl svěží vzduch, kdežto tady se míchal s něčím temným. Mohu pouze hádat a tipovat, ale dál v lese musel být vzduch špatně dýchatelný a skrz na skrz prošpikovaný temnotou této strany a pachem všech těch nestvůr.

Po pár krocích a několika zahnutí za stromy, jsem konečně stála na mítince, kde jsem ho zanechala.
Zrovna si čistil meč a tričko jednoho z kluků.
Bohové, proč? To to takhle dělají všichni?
Bohužel většina ano.
To je nechutné!
Máš pravdu, ale normálně na to v boji není čas.
Stejně je to hnusné.
U všech bohů, s tebou je to ale těžké.
A co jste čekali, že to se mnou bude procházka rozkvetlou zahradou po mostě z duhy a obláčků? Tak to opravdu ne!

,, Kde je Clarisse? " Vytrhne mě z mého vnitřního souboje kluk. Vážně bych si měla zjistit jeho jméno, nebo vymyslet nějakou přezdívku. Nemůžu mu přeci na vždy říkat 'kluk'.
,, Valí se tam pod stromem mezi kořenama." Prohodím ledabyle a mávnu nad tím rukou.
Koukal na mě, jako bych spadla v višně.
Proč bych ji nemohla složit zrovna já?
Sice to byla jen náhoda, ale i tak, povedlo se mi to. Můžu být na sebe náležitě pyšná a jít večer v klidu spát.
,, Ty kecáš, že jo? "
,, O tomhle nikdy nevtipkuji."

Pomalým krokem ke mně přijde a natáhne ruku. Rychlím pohybem, než si to, co dělá, rozmyslí, jsem ji stiskla.
,,Jsem Kael. "
,, Já Clio."
Docela v té ruce sílu má.
Docela?!
Malém ji rozdrtit!
Nešilte! Vždyť se nic nestalo!
Máme tady pro tebe pár pravidel.
U všech bohů...
První: Nikdy se nebav s Asiaty.
Hej!
Druhé: Poslouchej nás a nebuď na nás drzá.
Pak tady možná i přežiješ.
To chcete moc!
A třetí: Nebav se s Asiaty!
Řekli jste to dvakrát!
Protože je to nesmírně důležité!
Ale je to taky jenom člověk!
No a? Nevidíš ty oči? Mě třeba děsí!
Vy jste ale rasisti!
No tak, vždyť se nic tak hrozného nestalo.
Běžte pryč. Tohle vážně poslouchat nemusím.
Ale my...
Rekla jsem BĚŽTE PRYČ! Na tohle opravdu nemám náladu.

,, Vyrazíme dál? "
,, Jo, můžeme."
Rychlým krokem jsme se vydali stejným směrem, jako před tím.
Opět jsme šli mlčky po kraji zakázaného lesa.
Jediná zpráva o tom, že druhý tým ještě nezískal naši vlajku, byly zvuky bitvy, doléhající sem k nám z louky před lesem.

,, Jak vlastně vypadá vlajka, kterou jim máme vzít? "
,, Velká červená s kancem uprostřed."
Kanec? To je Áresovo posvátné zvíře, ne?
Já mám pocit, že ano, ale jak už jsem dřív říkala, nemám moc dobrou orientaci v historii a učení. U mě se učit pomalu ani nemá smysl. Stejně jde všechno jedním uchem dovnitř a druhým ven.

,,Běžíme, musíme získat vlajku dřív, než oni."Dolehl ke mně jasný rozkaz, abych zrychlila krok.

Na chvíli jsme vyběhli že Zakázaného lesa a ocitli se opět na louce, kde se dá nepřetržitě bojovalo.
Došlo mi, že všichni tam dole, se nám snaží nahnat čas, aby jsme získali vlajku.
To přesně dělala ale i druhá strana pod velením Clarisse. K jejich smůle, ona se bohužel válela mezi kořeny stromů po tom, co jsem ji praštila jílcem meče a ona omdlela. Pro mě a všechny lidi, se kterými jsem se spojila v boji o vlajku, to bylo jenom dobře. Jen bohové vědí, co by se stalo, kdyby tu teď byla.