Camp half-blood

4. kapitola

Cestou autem se mi Percy snažil vysvětlit, jaké to v táboře je. Bohužel mu to moc nešlo, jelikož ho Prol neustále opravoval.

Když domluvil, nastalo trapné ticho.
,,Zastav Prole. Chci na záchod." Ozval se najednou Percy.
,, To to nemůžeš vydržet!? "
,, Ne a zastav!"
Prol zastavil na nejbližší benzínce a Percy okamžitě vyběhl z auta a zmizel vevnitř.
A zase to trapné ticho!
Při čekání na Percyho jsem přemýšlela o tom, kolik vody ten kluk v sobě musí mít když je syn Poseidóna, protože to by pak vysvětloval, proč mu to tak dlouho trvá.
Bylo to dlouho, co se nevracel a to jsem to nevydržela a zeptala se Prola.
,,To mu to věčně tak trvá když někam jedete? Protože jestli ano, tak nevím, co bude dělat v helikoptéře, kde není záchod."
Jen se nad tím uchechtl.
V tom momentě Percy vyšel z pumpy s rukama plnýma sáčku s chipsy. Podíval se na nás do auta a usmál se.
,,To jsou pořádný nákupy." Řekla jsem, jakmile jsem si všimla, co všechno Percy táhne. Celou cestu k autu se usmíval.
Kousek od auta se ale zarazil, upustil všechny chipsy a zíral někam vysoko za nás. I úsměv se mu z tváře vytratil.
Ohlédla jsem se k zadnímu okénku, abych viděla, co ho tak polekalo. Jakmile jsem to spatřila nedivala jsem se, že se zarazil.
Opatrně jsem šťouchla do Prola stále očima zavěšená na té stvůře. Přestal se okamžitě smát a pomalu mě táhl ven z auta.

Pořádně jsem si to prohlédla. Tělo obrovské, světlé narůžovělé, dlouhé zahnuté drápy a ještě delší krky s pěti hlavami navrch. Když jsem si tu větu v hlavě odříkávala, znělo to jako když si vybíráte zmrzlinový pohár.
,,Hydra." Vydechl Percy a dál na ní zíral v úžasu a Prol se zmohl jen na pouhé přiškrcené ,,Méé."
,,Setkaly jste se už někdy s tímhle.... néstvůrou.....nebo co to vlastně je?" Zeptala jsem se.
,,Jo." Zašeptal Percy.
,,No...a zbavily jste se toho?"
,,To jo. Ale to jsme měly hlavu Medůsy a tu právě teď vážně nemáme." Řekl pobaveně a zašklebil se na Hydru.
Ani nevím odkud, ale náhle se mu v ruce zjevil dlouhý bronzový meč s trojzubcem u rukojeťe. Jen jsem na to zjevení civěla s otevřenou pusou.
Skoro jsem nepostřehla, že Percy zaútočil na Hydru, protože mě hned po meči uchvátil Prol, který si bez ohledu na situaci začal vyhrávat na panovu flétnu. Nevím zda to bylo tou hudbou, že ze země vylezly kořeny stromů a začaly se obmotávat kolem nohou Hydry, nebo jsem měla jen halucinace. Hydru ta náhlá síla, co jí držela na jednom místě, zaskočila. Nevzdávala se a dál na Percyho útočila hlavami. Snažila se ho čtyřmi hlavami chňapnout do tlamy a další po něm plivala oheň. Naštěstí byl dost rychlí a všem jejich útokům se vyhnul.
Nebavilo mě tam jen tak stát a nic nedělat, když se ostatní za mě bijou. Rozběhla jsem se k autu. Otevřela jsem kufr pod domněnkou že tam najdu nějakou zbraň.

BINGO! Po chvíli hledání jsem nahmatala dýku se zahnutým koncem čepele a černou koženou rukojetí.

Znovu jsem se rozběhla na parkoviště k bojujícímu Percymu a pořád vyhrávajícímu Prolovi.
Zaběhla jsem za auto, u kterého jsem doufala že mě Hydra neuvidí.

Nádech. Výdech.
Počítala jsem do tří.
Raz..... Dva..... Tři!
Na tři jsem vyběhla z úkrytu za autem.
Tajně jsem doufala že si mě nevšimne. JEJ! Zatím mi štěstí přeje.
Trochu jsem nepomyslela jak se já, totální outsider, můžu postavit proti tak obrovské příšeře.
Nápad přišel hned. Ani jsem to nečekala.
Vyšplhala jsem na jedno z aut nejbližších Hydře. Trochu mi podjely nohy, jak jsem šlápla na kluzký povrch kapoty. Vylezla jsem až na střechu. Pod nohama se mi tvořily ďůlky, ze kterých majitel auta moc velkou radost mít nebude.
A zase na tři.

Raz...Dva...Tři......Čtyři....Pět...
Tak tohle mi trochu nevyšlo. Nečekala jsem, že někdy ve svém mizerném životě budu šplhat po autech a skákat na Hydru. Zmocňovala se mě panika a strach ze smrti, když můj záměr nevyvede tak jak má.
Klid! Okřikla jsem se v duchu.
A znovu na tři.

Raz...Dva...Tři!
Konečně jsem na tři skočila ze střechy auta a dopadla na jednu ze čtyř, ještě živoucích, hlav Hydry a zabodla jí dýku do vršku hlavy . Všimla jsem si že Percy jednu stačil zabít tak, že místo ní nenarostly dvě další. Teď jsem byla ráda za Thomasovu úchylku na extrémní sporty a bojové umění, do kterých mě taky nutil.
Hydra zařvala a vyvalil se jí z umírající hlavy poslední plamen ohně.
Včas jsem stihla přeskočit na další hlavu Hydry. Zachytila jsem se i jeden z výstupků na její hlavě a pevně se držela. Ostatní hlavy se z náhlého šoku z úmrtí jejich "sester" už vzpamatovaly a začaly na mě útočit.

,,To mi ještě chybělo." Povzdechla jsem si a dál se vyhýbala hlavám co se mě snažily zabít.
Jen na chvíli jsem se ohlédla a zarazila se když jsem spatřila Percyho udivený pohled který říkal něco jako ,,Co tam Sakra děláš?" A nebo ,,Fíha. Ty asi brzy spadneš."
Už toho měl dost. Zabil dvě z nich tím že jim zabodl meč do temena halvy.
Té chvíle nepozornosti Hydra využila. Narazila do mě obrovskou silou. Odmrštila mě na kamion stojící opodál.
Sikla jsem bolestí. Postavila jsem se s příšernou bolestí v hrudníku. Dotknutím zraněného místa mnou projela další vlna bolesti. Odhadovala jsem minimálně dvě zlomená žebra.
S námahou jsem zvedla dýku, která dopadla vedle kol kamiónu.
Vzhlédla jsem zpět na Hydru. To co jsem viděla mě dopálilo. Hydra zrovna odhodila Percyho na stěnu benzínky. Zhroutil se na zem a jen přerývavě dýchal.  ,, Aspoň že žije." Pomyslela jsem si.

Hydra, zřejmě ne moc překvapená z toho, že se ho zbavila, přesunula svoji pozornost na mě. Pomalu si to šinula mým směrem. Prolovy kořeny ji už dávno nedržely.
Napřímila jsem se a snažila se vypadat co nejodvážněji i když jsem měla pocit že dnes umřu.
PŘESTAŇ SE LITOVAT A SOUSTŘEĎ SE! Vynadala jsem si.
Snažila jsem se na nic kromě poražení Hydry nemyslet. Nic...nic...nic...
Vše jsem vypustila. I bolest pomalu odcházela.
Byla tak blízko. Její tři mrtvé hlavy se houpaly při každém pohybu, co udělala. Jediná výhoda pro mě byla ta, že hlavu co chrlila oheň, jsem zabila.
Slyšela jsem zvuk Panovy flétny a to mi dodalo odvahu, protože to znamenalo, že nejsem sama.

Hydra se ke mně rozeběhla. Chňapala po mně a trhala. Skoro jsem se nestíhala vyhýbat, kvůly mému zranění.
Znovu do mě narazila a já odletěla na ten stejný kamion, jako před tím. Mohla bych si ho už podepsat.

A je to zase tady. Ten nepopsatelný pocit nenávisti, utrpení a zloby. Začaly se mi v hlavě míhat všechny možné myšlenky. Hlavně ty s nenávistí a odplatou.
Po chvíli mi zbyla jen jedna. Ta s největší zlobou, kdy si ze mě všichni utahovali a šikanovali mě a mlátily. Teď se všechna zloba projevila v podobě útoku na blížící se Hydru.
Poklesla jsem v kolenech a jednou rukou se dotýkala země a druhou nataženou k obloze.

Hydra vyskočila. Tlamy otevřené. Zuby vyceněné.

Stiskla jsem ruku nataženou k nebi. S tím z nebe sjel blesk plný čisté energie a zasáhl letící Hydru. Svalila se k zemi a ve smrtelných křečích naposled zařvala.

A zase padám k zemi...
Proč při těch nejdůležitějších událostech vždy omdlím? No to snad není možný! To co jsem viděla, než se mi zatmělo před očima, byly chlupatý nohy co si to ke mně šinuly.
,,Jen doufám že je to Prol." Byla má poslední myšlenka než se mi zatmělo před očima a já zase upadla do mdlob.