Camp half-blood

6. kapitola

Cestou mi věnovala vřelý úsměv. Prohlížela si mě od hlavy až k patě.  Vlastně já dělala to stejné. Vysoká, hubená, blonďaté vlasy, modré oči jako studánky a milý úsměv.

,,Ahoj Cheirone." Pozdravila. Její hlas se nesl jako ozvěna. ,,Ahoj Siero. Ukaž Clio jak to zde chodí a zaveď ji, k jejímu srubu." ,, Dobře." Usmála se. Hned mě popadla za rameno a táhla pryč. Posledním zoufalým pohledem jsem hodila po Cheironovy, ale on se jen otočil a zamířil zpátky ke kamenné chajdě.

,,Já jsem Siera. Dcera Apollóna." Představila se, když mě konečně pustila před obrovskou budovou. ,,Clio." ,, Jseš dcera Hefaista?" Zeptala se a zároveň ukázala na figurku geparda zastrčené v mojí košili. Rychle jsem jí schovala hlouběji do kapsy. ,,Ne...." ,,A koho teda? Počkej, já to uhádnu." Zkřivila pohled jak urputně přemýšlela. ,, Demeter? Apollón? Hermes? "Chrlila na mě jednoho boha za druhým. ,,Afrodita? Jseš moc hezká." Už už se nadechovala, že řekne dalšího boha než jsem jí do toho skočila. ,,Ne. Tohle neuhádneš." Zamračila se na mě. Naštvat bych ji nechtěla, s tím výrazem co zabíjí pouze pohledem vypadala nebezpečně. ,,Tak kdo to teda je, když říkáš, že to neuhádnu." Zamračený výraz ji stále neopouštěl.
,,Je to Zeus." To jméno jsem jen zahuhlala tak aby ho pořádně neslyšela. ,,Co jsi říkala?" ,,Říkala jsem že můj otec je Zeus!" ,,Co? Zeus? To je super." Obě jsme na sebe křičely. Ne tak jako když se lidé hádají, ale když se snaží, aby je ostatní slyšely. ,, Prosim tě, nekřič tolik!" Začervenala se. To je tak roztomilé.
Pár táborníků se za námi nechápavě otočilo. Tenhle drb o Diovi se rychle roznese.
,, Promiň. Já to nedělám schválně. Jsem neskutečný postrach." ,,To nevadí. Já jsem ještě horší." Nikdy jsem nebyla společenský typ, ale tady s touhle holkou to bylo jiné, jako by jsme si byli v tomhle podobné. Možná že jsou tady takoví všichni. Konečně bych nebyla ta odstrčená co sedí každý den na  lavičkách před ředitelnou.

...

Siera mě hodinu tahala od stromu ke stromu, od budovy k budově, skrz na skrz celým táborem. Naposled takhle utahaná jsem byla, když Thomas vymyslel, že půjdeme lézt po skalách. Dva dny mě bolely ruce a nohy.

Zastavila až před jídelnou. Tísnilo se zde mnoho táborníků.
Ozval se zvuk rohu jehož jsem se lekla, až jsem nadskočila. Siera se mi smála. ,,Co to ksakru bylo?" ,,To jen svolávají na večeři." Usmála se na mě.

...

Trochu mi vadilo, že každý bůh má svůj vlastní stůl, jelikož já u svého seděla sama, kdežto ostatních bylo u stolu aspoň osm.
Dala jsme si lehkou večeři z níž jsem to nejlepší shodila do plamenů jako oběť pro bohy jak mi řekla Siera.
Snad každý si o mně u večeře povídal. No co? Aspoň jednou jsme populární. Řekl bych, že moc ne, to že si o nás povídají ještě neznamená, že nás mají rádi. Ani nás neznají. Hele! Buďte sticha! Večeřím!
Z hádek sama se sebou mě vytrhla až Siera. Skočila mi na krk a zařvala do ucha. ,, Pojď! Jdeme k tobě do srubu." Chytila mě za paži a vyběhla z jídelny.

Běželi jsme rychle cestou mezi stromy. Skoro ani nedávali pozor kam šlapeme, sotva jsme vnímali kmeny.
Víte, jak jsem říkala, že by tu mohli být milejší lidé? Nejsou. Zvláště když do nich v plný rychlosti narazí dvě hyperaktivní holky.
,,Co to sakra děláte?" Narazili jsme do vysoký brunety s velice nevrlým výrazem ve tváři. Nedivím se jí, já bych určitě taky křičela na ty lidi, co do mě narazí.
,, Promiň Claris." Špitla Siera. ,,My do tebe nechtěli narazit."
Hodila po nás naštvaným pohledem.
,, Vypadněte." Zasyčela. Naposled si nás změřila pohledem a pak odešla.
,,Sakra. Kdo to byl?" ,,To byla Clarisse. Dcera Arese." ,,Nevypadá zrovna na příjemnou holku."
,,Radši půjdeme." Odvrátili jsme pohled od odcházející Clarise a radši rychle odběhli po cestě směrem ke srubům.

V popředí všech stály sruby Dia a Héry. Zastavili jsme před srubem taťky. Postavili ho z bílého mramoru s mohutnými sloupy vpředu a lešťenými bronzovými dveřmi, ozdobenými blesky. V jiných srubech se to jen hemžilo táborníky, kdežto tady to zelo prázdnotou.
Vypadá jak banka. Nad tou představou by se každý zašklebil.
,,Dobrou. Uvidíme se ráno na snídani." Naposledy se usmála a odešla.

Dveře byly pootevřené a tak bylo jednoduché se dostat dovnitř. Od dveří vedla chodba se spoustou výklenků s koši na oheň, až k barevné soše Dia se štítem a zvednutým bleskem. Proč ty bohy stvárňují jako na první pohled zabijácké bytosti? Proč myslíš? Asi proto že nás propaluje pohledem. Co si myslíš? Buďte milejší. Tak se podívej. Kdyby teď ožil, klidně bych řekl, že nás nenávidí každou buňkou v těle. Nepřeháníš? Ne. Buďte radši sticha. Vaše moudra potřebuju asi jako plavky na Aljašce.

Co to vlastně má na sobě? Řecké roucho se sandály. Černé vlasy. Vzdorný výraz. Vousy. Prostě opálený naštvaný hippie. Co s ním mám společného? Jsme si podobní? To asi ne, já jsem bruneta a on černosvasý.
On má vousy a já (doufám) ne. On si nejspíš lebedí někde na trůně a rozkazuje, zatím co já se budu tady v táboře válet v prachu.
Pohoda. Radši se půjdu podívat po postely.

...

Nic! V tom srubu nic není! Žádný nábytek, koupelna, prostě nic!
To je to všude takhle a nebo jen tady?
Prolezla jsem celý srub, od sochy až po půdu. Prázdno. Jen v jednom z výklenků chyběl oheň, nahradil ho spacák, baťoh a pár fotografií. Ty věci zde ležely nejspíš dost dlouho. Na baťohu spočívala tenká vrstva prachu, spacák zatuchle páchl a většina fotografií časem spadla na zem. Na jedné z nich byly tři děti, blond dívka snad v osmi letech ,kluk nejspíš ve čtrnácti s vlasy barvy písku a další černovlasá dívka stejně stará se spoustou stříbrných  šperků kolem krku. Vypadala jako gotička, ale usmívala se do objektivu a bylo vidět, že je s nejlepšími přáteli. Ať už tu spával kdokoli z nich, je to už dávno.

Moje putování skončilo na schodech do srubu. Někdo mi tam nechal deku s polštářem a oblečení.
Rozhodla jsem se, si ustlat pod jedním z výklenků s ohněm. Neleželo se mi nejlíp, ale ani nejhorší to nebylo.
Budem zase u té nepříjemné báby v tmavé místnosti? Kdo to vlastně je? Přestanu si někdy povídat sama se sebou? Ne.
Začaly se mi klížit oči. Pomalu jsem upadala do říše snů.
Raz... Dva... Tři... Čtyři... Pět... Šest...... Jako na zavolanou se mi zatmělo před očima a já usnula.