Co ke mně cítíš?

Setkání

Mám takový divný pocit. Sebiho navštěvuju jen, co to jde a zítra už se vrátí do školy. Diana mě nasrala, protože se zapletla mezi šikanátory naší třídy. Už se na něj tak těším. Za dvě hodiny už za nim budu moct jít, už bude zvonit. Najednou se ke mě na valí všichni agresoři a Grocery mě shodí ze židle. Bráním se, jen co můžu, ale je jich moc. Cítím kopance krev tekoucí z mého nosu a pěsti na mých tvářích. Pomalu se zvednu a otřu si krev z nosu. Stejný proces se zopakoval v šatně a já ani nevím, proč mi to dělají. Zabočím do nemocnice. "Ahoj Sebastiane. Jak se máš? Nebudu tě rušit, jen chci být s někým, kdo mě má alespoň rád.", řekl jsem a pověsil si kabát i s vestou na opěradlo. Chytil jsem ho za ruku a on se snažil něco říct, ale pak mu to došlo. Objal jsem ho ještě dvakrát a začal si stěžovat. Při zmínce o šikaně se zamračí a otočí se zády. Otočím ho ke mě a přitisknu si ho k sobě. Jeho ochablé ruce se pomalu blíží okolo mého krrku. Je to tak roztomilé. Vůbec se mi od něj nechce.

"Christiane, já tě miluju.", zašeptal jsem nejvíc potichu, jak to šlo. Uslyšel to. Přitiskl si moje tělo ještě víc ke hrudi a zašeptal: "Já taky." Jsem tak šťastný a unavený. V jeho náručí se cítím tak krásně a pohodlně, až usnu.

On mi usnul v náručí, to je tak roztomilé. Položím ho do postele a přikryju ho až ke krku. Je tak roztomilý. Nevydržel jsem to a dal jsem mu polibek na tvář. Usmál se. Zase se obléču a rychlým krokem dorazím domů. "Co si tak dlouho dělal?", vyráží mamka. "V  nemocnici, se Sebim." Mamka zmírní tón: "A je mu líp?" "Jop. Jdu dělat úkoly." Mamka mě pohladila po vlasech. "Mami! Je mi sedmnáct, tak mě nech bejt." "No jo, já tě furt vidím jako pětiletého kloučka s usměvavou tváří." "Já vím. Tak cs." Snažil jsem se, aby vypadla z mého pokoje. Uf....odešla. Diky Bohu.