Pouto přátelství ✔

A teď?

V tu chvíli když jsem ho uviděl, jak se lepí na Castiela, naštval jsem se.

,,Říkal jsem ti to," uslyšel jsem Andyho dodat.

Šli dovnitř cukrárny, ve které jsme seděli.

,,Měl si pravdu, je to fakt nechutnej cucák," řekl tiše Andy, aby ho neslyšel. Jen jsem přikývl.

Objednávali si kafe. Už zdálky jsem viděl rány na Castielově obličeji.

,,Ty ho zřídili," dodal zase Andy.

Vypadal hrozně a to jen kvůli mně.

Otočil jsem se na Andyho, nechtěl jsem ho sledovat.

,,Baví se spolu?"

,,Tady někdo žárlí," vysmál se mi Andy.

,,Baví?"

,,Baví," ihned jsem se zase otočil, vážně se bavili a Cas se smál, on se smál..

Otočil jsem se zase na kluky, snažil jsem se to hrát tak, aby to vypadalo, že mi to je jedno, ale ve skutečnosti mi lámalo srdce to, že se baví s takovým idiotem.

,,Nechcete už jít?" oba kývli, že ne.

To dělají naschvál.

I přes ruch uvnitř cukrárny jsem slyšel, jak se Castiel směje. Otočil jsem se a sledoval ho. Ještě si mě nevšiml. Otočil jsem se zpátky na kluky. Andy se zvedal.

,,Kam jdeš?"

,,Jdeme pryč, pojď."

,,Proč? Chtěli jste tu být."

,,Protože vidím, jak ti ten chlap vadí," vážně jsem byl v tu chvíli rád, že mám tak chytrého a chápavého bráchu.

Vstali jsme od stolu a já šel zaplatit. Servírce jsem věnoval úsměv, který u mě pomalu poslední dobou mizel. Ucítil jsem na sobě jeho pohled. Nejspíš si mě všimnul. Bál jsem se otočit.

Zaplatil jsem a poté udělal tu chybu. Podíval jsem se na něj a co líp? Přímo do očí. Vážně na mě celou dobu koukal. Jakmile si Jones všiml, že na mě Castiel zírá, podíval se na mě tím jeho vražedným pohledem. Ihned jsem poté odešel.

Kluci stáli už před cukrárnou.

,,Sledoval tě celou dobu."

,,Já vím."

-

Dovedl jsem je domů a vrátil se do dílny. Nikdo tam nebyl, ale auto už bylo hotové. Vzal jsem klíče a nasedl do auta.

Dojel jsem až na parkoviště u Castielova bytu. Když jsem stál u dveří, zpanikařil jsem.

Jak se mám chovat?

Jakmile jsem zazvonil, začalo to být ještě horší. Slyšel jsem kroky přicházející ke dveřím. V tu chvíli jsem zpanikařil úplně. Položil jsem klíče na rohožku a rychle odtamtud vyběhl.

Bože, vzchop se.

Bylo pozdě na to, abych se vrátil, a tak jsem přes parkoviště pokračoval směrem domů.

Stál jsem před dveřmi. Něco bylo jinak..

Cizí boty.

Poté co jsem si jich všiml, vrazil jsem dovnitř. Přišel jsem do obýváku. Seděla tam nějaká cizí ženská, vedle ní Sam a naproti Andy.

,,Kdo sakra jste?" vyhrkl jsem.

,,Zklidněte ten tón laskavě," už od prvního pohledu na ní bylo vidět, že bude dělat problémy.

,,Až mi k sakru řekněte kdo jste!" vykřikl jsem, tentokrát ještě více nahlas.

,,Sociální pracovnice."

A sakra.

Jen jsem na ní tupě zíral.

,,Jste Dean Winchester?" zeptala se.

,,A-..ano."

,,Mužů se vás zeptat, kde je zákonný zástupce těchto dvou chlapců?" v tu chvíli mi došlo, že to teď bude horší, než se zdá.

,,No on tu n-..není," vysoukal jsem ze sebe.

,,Je ve vězení!" řekl Sammy v pozadí, jakmile to dořekl, Andy ho chytl za pusu, aby už nic neříkal.

,,Kdo se o vás stará?" odvrátila otázky na Andyho a Sama. Nic neřekli.

,,Ty jsi Andrew, že?" Andy jen přikývl.

,,Tak kdo se o vás stará?"

,,Dean," podívala se na mě znechuceným pohledem. Myslím, že situaci nezlepšilo ani to, že mám od včerejška pochroumaný obličej plný jizev.

,,Tak se do toho dáme.."

-

Seděl jsem na gauči, vedle mě Andy a Sam.

,,Co bude dál?" zeptal se Andy.

,,Já..já nevím."

Podíval jsem se na papír, na kterém stálo, že si zítra přijdou pro Andyho i Sama.

,,Je ti osmnáct, můžeš nás vychovávat!" vykřikl Andy.

,,Můžu. Nejdřív se to ale musí vyřídit," vstal jsem, v tu chvíli na mě skočil Sammy.

,,Já chci být s tebou!" vykřikl a poté začal brečet.

,,Neboj, budete pryč jen chvíli."

,,Jseš si tím jistej?" zeptal se Andy.

,,Naprosto."

-

*Castiel*

Jediné slovo, pondělí..

Procházel jsem temnými chodbami, ve kterých procházely desítky studentů, kteří se nejspíš ještě ani neprobrali.

Přišel jsem do sborovny. Byli tam jen dva učitelé, a tak jsem to vzdal a vyšel před školu, kde jsem si sedl na schody a dýchal čerstvý vzduch. Všichni mi koukali na obličej, který byl plný čerstvých jizev. Každý druhý hned poté vždy pozdravil a vešel nesměle do budovy.

Koukal jsem do mobilu když jsem uslyšel ten zvuk.

Impala.

Zvedl jsem pohled od obrazovky. Sledoval jsem jak parkuje. Pak vylezl z auta. Přišel až za mnou, poté si sedl vedle.

Nemohl jsem z něj spustit oči, měl na sobě černé sako. Musel někam jít, protože měl zamaskované všechny rány na obličeji.

,,Jdeš někam?" zeptal jsem se, abych prolomil ticho. Vypadal nervózně.

,,Na sociálku."

,,Jdu se jen omluvit, že nepřijdu."

,,A dál?" zeptal jsem se.

,,A taky jsem tě chtěl vidět," řekl se stydlivým úsměvem na tváři.

Objal jsem ho kolem ramen a přitáhl ho k sobě. Na chvilku jsem zapomněl, že kolem nás prochází desítky lidí. Zase jsme si koukali do očí. Když se začal přibližovat, probral jsem se.

,,Ale notak," oba dva jsme vstali.

Došel jsem ke dveřím, sledoval jsem ho. Věnoval mi poslední úsměv, poté nastoupil do auta a odjel.

-

Zdravím! Tak mám první přijímačky za sebou.., stres největší, ale nějak jsem to dala!😄 Jinak mi přijde, že je tahle kapitola docela o ničem, takže si myslím, že to příšte docela oceníte, bude to docela stres, takže se tešte.😄