Pouto přátelství ✔

Procházka

Je to už deset minut a on stále neodepsal.

,,Třeba něco dělá," řekla Charlie, aby mě aspoň trochu uklidnila.

,,Pochybuju, neměl jsem mu vůbec psát," řekl jsem nervózně.

Jakmile jsem to dořekl, v tiché místnosti se ozval zvuk obdržené zprávy. Koukli jsme se na sebe.

,,Co napsal? Honem, koukni se!" zakřičela, zatímco se snažila dostat do úhlu, aby viděla na obrazovku mobilu.

Kdy a kde? - CN

Zíral jsem na obrazovku. Charlie do mě zatím natěšeně bouchala.

,,To si děláš srandu!" křičela mi prakticky do ucha.

,,Vstávej! Jdeš se obléct!"

,,Proč?" řekl jsem tiše.

,,Protože," chytla mě za ruku a dovedla mě až ke skříni. Začala se v ní prohrabovat. Házela na mě věci, které se jí líbily.

,,Obleč to," zavelila a já se poslušně oblékl.

,,Jako vážně?"

Měl jsem na sobě černé roztrhané džíny, bílé triko a přes to černou koženou bundu.

,,Vypadáš dobře," mrkla na mě.

,,Ještě si vem ty černý vansky a podlehne," dodala s úsměvem na tváři.

Došel jsem ke dveřím, u kterých jsem se zastavil a čekal, co ještě řekne.

,,Držím palce."

-

Když jsem vešel ze dveří, přišla mi další zpráva.

Jsem v parku, dojdeš sem? - CN

Jasně. - DW

Vyrazil jsem k parku, který je shodou okolností blízko. Procházel jsem jím a hledal Castiela. Pak jsem ho uviděl. Seděl na jedné z laviček a v ruce měl mobil. Už zdálky jsem viděl, že na sobě nemá jeho klasické sako, ale že má černou mikinu a kšiltovku s logem New York Rangers, kterým nejspíše fandí.

Byl jsem pár metrů od něj, když si mě všiml. Usmál se.

Ten úsměv..

Usmál jsem se nazpět. Došel jsem k němu. Naznačil mi ať se posadím vedle něj. Chvilku jsme na sebe koukali než jsem promluvil.

,,Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil," řekl jsem.

,,Vůbec ne, pro tebe si čas udělám vždycky," když to dořekl, ucítil jsem ten starý pocit, který byl tak dlouho pryč.

Nejsi mu ukradenej, využij toho.

Nevěděl jsem, o čem se bavit, a tak jsem využil loga na jeho čepici.

,,Rangers jo?" nadhodil jsem.

,,Fanoušek už od mala," odpověděl.

,,Můžeme někdy zajít na zápas," řekl jsem bez přemýšlení.

,,Můžeme," zase se usmál.

Nevím, čím to bylo, ale pokaždé když jsem se s ním bavil, smál se. Bylo to uklidňující.

,,Nechceš se projít?" zeptal se a já neváhal. Kývl jsem a on vstal.

Procházeli jsme se parkem.

,,Co plánuješ po škole?"

,,Pracovat," řekl jsem krátce.

Chvilku se na mě díval, když se najednou pousmál. Po té sklonil hlavu a koukal do země.