Pouto přátelství ✔

Táta

*Castiel*

Každý mi vždy říkal, ať se nepletu do života studentů, že nikdy nevím, co se v jejich životech děje, ale právě proto se do jejich životů pletu, nikdy nevíš, co se v jejich životech děje.

A tenhle případ tu byl zase, tentokrát to nebyl příběh šikanovaného, vyhublého, chytrého kluka. Naopak, byl to příběh kluka, který byl nejoblíbenější kluk na škole, jenž umí sportovat, je chytrý a dokáže se postarat o ostatní.

Vždycky jsem si říkal, že náhody neexistují, ale poslední dobou se mé přesvědčení začíná ztrácet. Pokaždé, když někam vyjdu, potkám tu jednu a tu samou osobu. Deana.

Při prvním setkání to bylo.. při prvním pohledu to bylo.. ten kluk měl na první pohled v sobě takovou tu drzost, která se křížila s povahou oddaného, pracovitého člověka. Po prvním pohledu to vypadalo, jako by všechny cesty vedly k Deanovi.

Přišel jsem do sborovny a slyšel jsem jméno Dean, přišel jsem do třídy a slyšel jméno Dean a pak.. přišel jsem do baru a viděl jsem ho. Byl jiný, uvolněný jako by ho v tu chvíli nic netížilo. Pak jsem mu konečně porozuměl. Teda aspoň z části, byl to prostě jen obyčejně neobyčejný kluk. A pak ve škole? Poté co jsem byl na dně a donesl mi kafe, se ukázalo, že on je jiný, on nemyslí jen na sebe. Tělocvik? Kdy odešel, aby se postaral o bratra. On byl prostě jiný už od začátku.

A zase on. Jdu po chodbě a srazím jeho, zase jeho.

,,Moc se vám omlouvám," uslyšel jsem jako první, když jsem se snažil poklidit papíry, které mi vypadly na zem. Nemusel jsem ani zvedat pohled, kdo to je, bylo mi to hned jasné. Ale poté co jsem se podíval, zarazil jsem se. Byl celý otlučený, u obou očí měl monokly a po celém obličeji rány. Spoustu čerstvých ran.

,,Panebože, co se ti stalo?" zeptal jsem se ho hned.

-

*Dean před několika hodinami*

Jako obvykle jsem poklidil bar a šel zamknout, každý den to bylo bez problémů až na dnešek.

,,Copak synáčku, ty mě snad nerad vidíš?" uslyšel jsem hlas za svými zády. John.

,,Jenom se divím, že máš kuráž se vůbec ukázat," dodal jsem ihned, poté co jsem ho uviděl ve svém zorném poli.

Už teď jsem věděl, že to dopadne blbě.

Sotva jsem se zase otočil, abych zamkl, ucítil jsem silný stisk na svém rameni.

,,Takhle se mnou mluvit nebudeš ty fakane!" zakřičel mi do ucha.

Poté to šlo jako obvykle, podržel mi ruce, abych se nemohl bránit, i když jsem se nikdy nebránil, nechtěl jsem se ponižovat na jeho úroveň, abych mlátil vlastní krev. Po jeho klasickém kroku, kdy mě svalil na zem a zaklekl mě, přišla ta nejbolestivější část, nespočet ran do obličeje a břicha. Cítil jsem jak mi krev stéká po obličeji až za triko. Čekal jsem, že jen tak nezastaví, ale po pár minutách přestal a vstal.

,,Tohle není naposledy, to si pamatuj, svoje syny si vezmu zpátky!" zakřičel, když mizel v temnotě.

Dojít k autu trvalo dalších pět minut, přičemž jsem se nejmíň třikrát zastavil. To nejtěžší ale teprve čekalo. Jízda zpátky domů. Jedno oko jsem měl zavřené a druhé mě extrémně bolelo, což zrovna nebyla nejlepší kombinace, ale nakonec jsem dojel.

Po vstupu do bytu mě překvapil Andy, který seděl naproti dveřím a čekal až přijdu.

,,Konečně jsi d-" začal s větou, ale nedořekl jí, poté co si všiml mého obličeje.