Nová rodina

Část 18.- Šéfík

„Aaa naše malá mágyně se nám probudila!“ řekl posměšně fialovlásek. Po prvních 10 sekundách, co ho Luna uviděla, si myslela, že se pozvrací. Pro ni byl nehorázně nechutný. Šéfík udělal ten svůj škleb a šel k ní. Karin a Rina se třásly hrůzou. Stejně taky i ostatní dívky. 'Chudinky, co jim ten parchant asi udělal?' zeptala se sama sebe Luna a ochranitelsky se posunula před vyděšené sestry.

„Ale, ale. To už ses stihla skamarádíčkovat?“ zašklebil se ještě víc. Chtěl Lunu obejít a dostat se k dívkám. Ale to Luna nechtěla dopustit, takže se sice trochu neohrabaně ale přece jen, zvedla. Postavila se mu do cesty.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ prskla na něj.
„Jdu za svýma holkama,“ odpověděl ji klidně Šéfík. Luna si pohrdlivě odfrkla. On kolem ní chtěl zase projít, ale to by Luna nesměla být tak tvrdohlavá a odhodlaná ty dvě ochránit. Zase se mu postavila do cesty.
„Nepřibližuj se!“ zavrčela na něj.
„Nebo co?“ zeptal se posměšně Šéfík.
„Tohle!“ řekla. I když měla ruce v poutech a nemohla použít magii, zas tak bezbranná nebyla. Vyskočila a švihla nohou. Její bota narazila do Šéfíkova ksichtu. Zapotácel se, z pusy vyprskl krev. Luna dopadla na zem. Po té látce, kterou jí uspali, nebyla zrovna nejčilejší. Karin jí hned přišla na pomoc. Pomohla jí vsát a Luna ji zase automaticky, s děkovným úsměvem, pošoupla za sebe.
Šéfíkovi mezitím zmizel ten jeho úšklebek z tváře. Teď se tvářil dost naštvaně. Setřel si kapesníkem krev.
„Tos posrala holčičko!“ řekl nasraně. Než se Luna nadála, přistála ji taková facka, až se ji hlava otočila na stranu. Na tváři jí zůstal červený otisk dlaně. Chytla se za tvář a s vykulenýma očima na něj koukala. Sklopila hlavu.
„O-omlouvám se...“ řekla potichu.
„Tak se mi to líbí,“ ušklíbl se Šéfík vítězně.
Luna se najednou začala hrozně smát.
„To sis jako vážně myslel, že řeknu?“ smála se dál. „Že ti padnu k nohám a budu se ti omlouvat? Leda ve snu, blbe!“ vyplázla na něj jazyk. 'Jo trochu dětinský, ale co.' posmyslela si. Ostatní dívky na ni jen nechápavě hleděly vykulenýma očima.
„To s ní ta facka nic neudělala?“ ptali se. Jen Rina na ní koukala jinak. Obdivovala ji. Nejen, že byla mág, byla i milá, ale hlavně byla statečná.
„Takže ty si nedáš pokoj,“ řekl rádoby smutně Šéfík.
Luskl prsty a ve dveřích se objevili dvě gorily. Popadly Lunu za ruce a chtěly ji odvést. Ale to už Karin s Rinou zakročily. Předtím nemohly nic udělat, ale teď byly odhodlané Luně pomoct. Každá se pověsila na jednoho z chlápků. Gorila, na kterou se pověsila Karin, se ohnala. Karin se neudržela a spadla na zem. Chlápek si chtěl ještě přisadit a tak do ní kopl. Luna si myslela, že by mohla jít v klidu, ale po tomhle vybuchla. Vykroutila se tomu co ji držel a rychlostí blesku mířila k tomu prvnímu. Pořádně ho kopla, ale to nemělo moc velký účinek. Tak přitvrdila. Strhl se menší pěstní boj. I když byl chlápek silnější, Luna byla zase rychlejší. Vyhnula se jeho výpadu a uštědřila mu pořádnou ránu do obličeje. Tohle už mělo silnější účinek. Použila totiž svá kovová pouta. Ještě ho párkrát praštila do hlavy, než se zkácel k zemi.
Hned na to přiskočila ke Karin.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„J-jo,“ přikývla. To už se nad ní skláněla i Rina. Luna jí ještě rychle prohlédla. Usoudila, že to nebude nic vážného, jen nemalá modřina. Vydechla. Ale oddechová přestávka netrvá nikdy věčně.
„Už ste skončily?“ zeptal se Šéfík. Smál se na celé kolo. Luna už už chtěla něco říct, ale to už byla zase mezi těmi gorilami. Karin se chtěla zase zvednout, ale v tom ji zabránila Luna.
Vysmekla se jim a přidřepla si k ní. „To je dobrý, lež!“ rozkázala s úsměvem. „Potarej se o ni,“ řekla Rině. Ta přikývla a chytila ji za ruku. Luna jí ruku stiskla. Pak ji pustila a s nečitelným výrazem se postavila. Došla k Šéfíkovi. „Jdeme?“ zeptala se znuduně. Takovouhle změnu nálady nečekal ani Šéfík. Hned co se vzpamatoval, se uchechtl a vyrazil. Luna se vydala za ním, doprovázená jednou gorilou z každé strany.