Her Secret (Marauders) CZ

36. stará láska nerezaví

Sirius vyšel ze své koleje deset minut před šestou a pět minut před šestou už stál před obrazem lechtivé hrušky. Nečekal ani minutu a už viděl, jak k němu utíká Kate. Byla krásná. Černé vlasy měla rozpuštěné, a tak za ní vlály jako záclona. Krystalově modrýma očima se na něj i z dálky usmívala a pohled na ní ho tak zvláštně zahřál, že by Sirius dal cokoliv za to, aby se na ní mohl takhle dívat nadosmrti.

„Zdravím, krásko." Usmál se na ní a veškerá předešlá bolest byla zapomenuta.

„Nazdar, krasavče." Oplatila mu to a roztáhla rty do širokého úsměvu, který mu věnovala.

Ten večer se spolu smáli dlouho do noci. Zapomněli hlídat čas, protože když byly spolu, jako by se zastavil. O svých citech k tomu druhému ani jeden z nich nepromluvil, ale to co cítí z nich vyzařovalo na sto honů daleko.

A oba dva si to uvědomovali. Ta hluboká náklonost – ta, kterou k sobě chovali už od samého začátku – se proměnila v něco víc. V lásku.

Když si připíjeli jemným vínem na zdraví, tak oba dva si v duchu dodali na nás.

***

Rachel seděla na Astronomické věži a jen zády se opírala o její železnou konstrukci. Nohama brouzdala ve vzduchu a rukama se přece jenom držela tyče vedle sebe, aby nespadla. Pochůzka na tuhle věž se pro ni stala každodenní rutinou od té doby, co tady s Remusem vyslechla další rozhovor bradvického ředitele a profesorky přeměňování. Od toho okamžiku, co ho tady nechala stát, aniž by si vyslechla, co jí chtěl říct, uplynuly přesně dva týdny, a i když se Rachel zdálo, že nechali záležitost neuzavřenou, pravda byla jiná. S Remusem se nyní bavila jen na hodinách Obrany proti černé magii a někdy se pozdravily na chodbách. Bylo to spíš jako by se nikdy nic řešit nemuselo. Zvláštně ji to zraňovalo, ale přece nemohla čekat, že za ní pak ještě přijde. Ona pustila jeho ruku a ne naopak. Když to udělala, tak nemyslela. Nebo možná myslela až příliš. Jenom jí trklo v hlavě, že kdyby mu teď řekla, že je vlkodlak a proto s ním nemůže být, ani kdyby chtěla, tak by ho možná ještě ohrozila. Kdyby třeba McGonagallová zjistila o ní pravdu, mohla by s sebou stáhnout dolů i jeho. A výsledek by stejně byl, že by s ním nechodila, tak co no.

Navíc se jí taky nezdálo, že by to Remuse nějak zvlášť naštvalo – že ho tam nechala stát. To by totiž i bylo lepší. Takhle si mohla Rachel jen domýšlet, co strašného jí chtěl říct, že se mu tolik ulevilo, když to říkat nemusel.

Ale úvahami o tom tady strávila každý předešlý den. Dnešek sice nehodlala měnit, ale změna od stereotypu přišla sama.

„Tak tady jsi." Ozvalo se za ní klučičím hlasem, který ji polekal.

Rychle se vyšvihla na nohy a možná se i malinko zakymácela, ale hlavní bylo, že už měla v ruce připravenou hůlku a mířila jí na vetřelce.

„Co chceš?!" zasyčela na něj. Jenže její silná stránka byla jen hraná. Ve skutečnosti byla vyděšená k smrti. Moc často se vám za život nepoštěstí být na Astronomický věži ve společnosti zřejmého smrtijeda.

„Od života jen pár věcí. Od tebe jeden rozhovor." S ledovým klidem se na ní koukal Snape.

Rachel nic neříkala. Nechtěla mu to co měl v plánu ulehčovat a zároveň se bála, že když promluví, bude se jí třást hlas.

„Chtěl jsem vědět, jak se daří Lupinovi. Zaslechl jsem něco o vlcích v Bradavicích." Řekl ležérně.

Pro Rachel ale to co řekl nedávalo smysl. V jedné větě se jí ptá na Remuse a v druhé jí asi vyhrožuje?

„Remusovi je fajn." Odpověděla jen na první větu.

„Vlci by měli z Bradavic zmizet. Jsem rád, že stejný názor zastává i většina z učitelského sboru." Vlastně úplně ignoroval, co řekla.

„Snape, co to meleš. Absolutně mě to nezajímá a absolutně by mě to nezajímalo, i kdyby to dávalo smysl."

„Bacha na jazyk. A dávej na Lupina větší pozor. Ať se mu nic nestane."

„Jako by ti na něm záleželo." Odsekla mu. „Dokud se k němu s Bellatrix nepřiblížíš, bude v pohodě." Rachel byla přesvědčená, že vyhrožuje, že zase bude mučit Remuse a ještě se snaží vyhrožovat jí tím, že ví, že je vlkodlak. Ať se to dozvěděl jakkoliv.

„Nejspíš." Odtušil.

„Vím to jistě. Ale proč se staráš?"

„I když mi nebudeš věřit, i já mám lidi, na kterých mi záleží."

„Blbost. Ve Zmijozelu lidé nemají přátele."

„Kdo říká, že mám ve Zmijozelu přátele...?"

„Kde jinde? Nikdo jiný by se s tebou nebavil."

„A kdo říká, že se se mnou baví?" zašeptal spíše pro sebe Snape, ale Rachel to neušlo.

„Varuješ mě, abys nemusel varovat Lily, abych varovala Remuse, aby Remus byl v pohodě, aby to Lily neublížilo?" Rachel to došlo. O velkolepém přátelství Lily a Snapea, které mělo ještě velkolepější pád věděla všechno. Snad právě krom toho, že Snapeovi na Lily ještě pořád záleží.

„Tak či onak. Tu tvoji dozajista smysluplnou větu jsem nepochopil." Zase byl nepřístupný Snape.

„Pohádali jste se v pátým ročníku... To ji máš rád i po takové době?" zeptala se ho s upřímným zájmem, ale tušila, že už přestřelila.

„Kdybys radši jen poděkovala za informace a byla zticha." Zavrčel a chystal se k odchodu.

„Počkej! Já to nepochopila!" zavolala ještě za ním.

Věděla, že má Remuse varovat, ale nevěděla před čím. A informace o „vlcích" se netýkala ochrany Rema, ale jí.

„To je tvůj problém. Přeber si to jak chceš." A pak odešel.

Rachel si byla jistá jenom tím, že Lily o tomhle rozhovoru nepoví. Zrovna to vypadalo, že se seznamuje s Jamesem a otvírat staré rány by jejich vztahu asi nepomohlo.

Taky jí bylo jasný, že bude muset použít myslánku. Učila se o ní v Krásnohůlkách všechno. Dokonce i to, že jedna je v Bradavicích. Tipovala to na Bradavickou ředitelnu. Musela si ten rozhovor poslechnout ještě jednou. Nepřipadalo jí, že ho pochopila správně.

Nyní zůstávala jen otázka, jak se asi dostane do ředitelny.

Hola! Děj se nám hezky posunul o dva týdny dopředu. Připadá mi - když to píšu - že to už všechno směřuje k finálovým částem. Neboli konci povídky. Lucy