Professor Styles (Larry CZ) - dokončeno ✔️

49. Kapitola

*Louis*

„Jsi si jistý, že máš všechno? Je ti jasné, že se pro nic nebudeme vracet," vyhrožuje mi Harry výsměšně již po několikáté během posledních pěti minut.

„Mám a nehoň mě, nebo si to ještě rozmyslím," zavrčím naoko rozdurděně.

„Cesta bude dlouhá, došel sis na záchod?" dělá mi to naschvál. Poznám to podle jeho zrudlého výrazu ve snaze nevyprsknout smíchy.

„Nejsem malý děcko, Harry!" obořím se na něj a v tu ránu vybuchne smíchy.

„Jsi nemožně nedospělej," zamručím, uchopím zavazadla a prohnu se pod jejich tíhou. Myslel jsem si, že mám s sebou jen ty největší nutnosti, leč jsem se pravděpodobně zmýlil.

„Nedospělej, jo?" nepřestává se smát, ale ochotně se nabídne, že mi pomůže se zavazadly, která odnese do kufru taxíku, jež na nás čeká před domem už dobrých pět minut.

„Ještě se rozloučím," pokynu mu hlavou, aby klidně šel, přisednu si k babičce, jež se zmateně rozhlíží po místnosti.

„Kam jedeš? Na výlet s kamarády?" zeptá se.

„Babi, přeci jsem ti říkal, že letím s Harrym na takovou dovolenou. Za tři dny budu zpět a do tý doby se o tebe postará paní Jenkinsová, dobře?"

„Ale já nechci, abys jel na tu školní exkurzi. Nemáme dost peněz na to, abych ti jí zaplatila. Řekni si mamince," zamumlá, pohledem sklouzne do svého klína, kde si mne dlaně.

Smutně si povzdechnu a políbím ji na čelo: „Mám tě rád, babi."

Sklíčeně ke mně vzhlíží a mně to rve srdce. Nejraději bych nikam nejel a zůstal tu s ní, ale nemůžu se rozpůlit a uspokojit oba dva. Dal jsem Harrymu svůj slib. Zvednu se, věnuji jí poslední letmý úsměv a zmizím ve dveřích.

„Všechno proběhlo v pořádku?" zajímá se Harry v autě. Němě přikývnu, neboť si tím nejsem zcela jist.

Položí mi ruku na tu mou a zlehka přejíždí palcem po jejím hřbetě, jako by říkal „Všechno bude dobrý".

Cesta na letiště není zdlouhavá, jak jsem předpokládal. S hlavou opřenou o okno, pozorujíc míjící kolemjdoucí mi to připomíná čas strávený v Paříži. To jsou krásné vzpomínky. Tehdy jsem neměl žádné starosti. Na druhou stranu bych nikdy nevěřil, že tohle by se mohlo přihodit někomu tak obyčejnému jako mně. Koutkem oka mrknu na Harryho, jenž s podepřenou hlavou a zlehka svraštělým obočím nad něčím usilovně přemýšlí. Poznám to. Dělá to pokaždé, když se takto zarputile tváří. Neuvědomím si, že se usmívám, dokud to nezpozoruje a úsměv mi neoplatí. Lehce mi stiskne dlaň na znamení, že jsme na místě.

Na letiště jsme dorazili s tří hodinovým předstihem, ale než projdeme všemi těmi kontrolami a odevzdáme zavazadla, náš sektor se otevře a my můžeme projít do našeho letadla. Harry, jako zaměstnanec firmy, má zařízenou první třídu, a proto se nechám hýčkat v komfortu a luxusu spolu s dalšími zazobanci.

„Už se nebojíš letu?" pošeptá mi do ucha a já zrůžovím nad tou vzpomínkou.

„Nebojím," řeknu usměvavě. Musím přiznat, že se i začínám těšit. Pár hodin nudného letu mě nemůžou odradit. Zapřísáhl jsem se, že se musím uvolnit a přestat myslet na svoje problémy, jinak se z toho brzy zcvoknu.

Harry vytáhne z tašky nějaký cestopis o Japonsku, což mě zrovna tak neinteresuje, abych byl upřímný. Místo toho se pohodlně opřu o jeho široké rameno, nacpu si do uší sluchátka a zavřu oči, aby mi cesta rychleji ubíhala.