Professor Styles (Larry CZ) - dokončeno ✔️

33. Kapitola

*z Louisova pohledu*

Zlehounka jsem přiložil průzračné sklíčko ke svému zápěstí. V hlavě mi probleskla myšlenka, že je to hloupost a neměl bych to dělat, sic do toho zase spadnu. V tom okamžiku se mi vrátily vzpomínky na svou dávnou minulost. Tehdy mi bylo dvanáct, a jak jsem procházel pubertou, potřeboval jsem otce i matku víc, než bych kdy čekal. Neměl jsem se koho otázat na podrobnosti ohledně dospívání kluka jako já. Nesl jsem toho hodně těžce. Nu, každý řeší své problémy jinak. Já si našel tento způsob, jenž mě byť na malinkou chvíli přinutil myslet na něco jiného než splín, jímž jsem si v životě prošel. Byl to Niall, kdo si jako první všiml mých trablí a zachránil mne.

Nyní tu však není nikdo, kdo by mě mohl zastavit či mi to vymluvit. Zhluboka jsem se nadechl. Na dlaních jsem pocítil ledový pot nervozity. Na záchodech nikdo jiný nebyl. Jako bych snad doufal, že někdo vejde a zarazí mě. V místnosti bylo ticho jako po vymření a to mi drásalo nervy. Statečně jsem si otřel nos hřbetem ruky, otočil dlaň směrem vzhůru, zavřel oči a jedním rychlým pohybem udělal zářez do tenké kůže na zápěstí. Sykl jsem bolestí, avšak když jsem otevřel oči a uviděl červenou tekutinu řinoucí se podél zápěstí, skapávajíc na zem, polila mě vlna úlevy a klidu. Už jsem na nic jiného nemyslel. Proto to tolik miluji. Člověka to donutí odreagovat se a odpoutat se od tolik kruté reality. Udělal jsem další lehký řez a znovu zavyl bolestí. Před očima mi běhaly mžitky, vše okolo mě se točilo. Nebyl jsem na tohle zvyklý. Přec to byl nějaký ten pátek. Opřel jsem se o záchodovou mísu a pokusil se vyškrábat na nohy. Kolena se mi klepala. Cítil jsem se tak slabý a bezmocný jako moucha. Rázem jsem se ale musel chytit stěny kabinky, aby to se mnou neseklo. Zprudka jsem zamrkal a podíval se na tu spoušť pod sebou. Kaluž rudé barvy pomalu pohlcovala rozdrobené sklo.

Svůj účel to splnilo, ne že ne. Vypotácel jsem se z utísněné kabinky a doklopýtal k umyvadlu. Zuboženě jsem pohlédl na svůj patetický odraz v zrcadle. Byl jsem pro smích. Směšná loutka, se kterou si každý zahrává. Oči jsem měl zarudlé a napuchlé, usmrkaný nos a flekatou tvář. Obličej stejně bledý jako stěna za mnou. Všiml jsem si vynikavých lícních kostí. Přiznávám, že jsem dost zhubl od té doby, co to jde s babičkou od desíti k pěti. Jsem v jednom kole a nestíhám se pořádně a pestře stravovat tak, jak bych měl. Vím, že je to špatné, ale nějak jsem to nevnímal od té doby, co jsem s Harrym. Vždyť s ním ten čas tak letí. Někdy mám dokonce pocit, že jsem v jiné dimenzi třeba, jen když mě chytí za ruku.

Nevím, zda by mě chtěl chytit za ruku i teď. Má levá ruka teď byla potřísněna od krve. Tolik potřebné tekutiny, již miliony lidí na této planetě postrádá a já ji tu sobecky z bůhzdarma nechávám stékat k zemi. Samozřejmě to po sobě poté všechno utřu toaletním papírem. Nestojím o žádné uklízečky slídilky, které by to pak vyšetřovaly.

Odtrhnu kus rukávu ze své modré košile a zavážu si jím zraněné zápěstí. To samé udělám i s druhým rukávem, aby to nevyhlíželo příliš podezřele. Bohatě stačí to, že mám zafačované levé zápěstí. Prohrábl jsem si vlasy rukou, olízl si rty a prsty si objel koutky úst. Nikdo by nic neměl poznat.

Jakmile jsem však vytáhl patu ze záchodů, přiřítil se ke mně Niall s Liamem celý udýchaní a zarudlí od běhu.

„Kurva, Louisi, kde jsi byl?! Hledali jsme tě, a proč mi nebereš mobil?" chrlil ze sebe Niall, jen co popadl dech.

„Sorrka, rozbil se mi," pokrčil jsem rameny jako by nic.

Zírali na mě jako u vytržení.

„Musel jsem si odskočit," dodám mumlavě a uhnu pohledem. Vlastně jim ani tolik nelžu, když se to vezme kolem a kolem.