Professor Styles (Larry CZ) - dokončeno ✔️

47. Kapitola

*Louis*

V hlavě se mi mihlo hned několik možností, jak získat peníze, ale nechci do toho zase spadnout. Tentokrát už ne. Ano, dřív jsem prodával drogy a co? Babička nemohla pracovat a já byl moc mladej na brigádu, tak jsem si přivydělával prodáváním trávy. Jako by to v dnešní době nebylo téměř běžností. Trošku se to ale tehdy zvrtlo a já málem musel na odvykačku. Bylo mi čtrnáct, sakra. Naštěstí mě z toho Liam vysekal. Je to fakt kámoš. Nikdy mu to nezapomenu.

Takže ve zkratce. Tahle možnost se nebere ani v úvahu. Prodat nic taky nemůžu a další půjčku mi s mými nulovými příjmy taky nedají. Kurva.

Rozbolela mě z toho všeho hlava. Ke všemu mají pozítří přijít ty výsledky ze školy, jsem napnutej jako struna. Ne že by mi na tom nějak extra záleželo, ale chci tu podělanou školu dodělat a zmizet odsud co nejdál. Nemluvě o otravných pošklebcích Sáry. Potkal jsem ji v sámošce a musel zaťat pěsti, abych jí jednu nevrazil. Doslova se mi vysmívala do ksichtu. Jestliže je tohle, co si přála, tak ať. Vlastně mi jí je docela líto. Je to smutná osoba bez smyslu života.

Z rozjímání mě vyrušila paní pečovatelka: „Nechci nějak prudit, ale babičce došly ty prášky na spaní. Víš, že bez nich neusne, tak jestli bys byl hodnej a skočil pro ně do lékárny. Nejsou na předpis."

No bezva. Další darda, která se ozve v mojí prázdný kapse. Ty prášky jsou drahý jen škoda mluvit, ale musím jí je opatřit. Vydám se tedy do lékárny a dám za prášky skoro všechny peníze, co mi zbyly. Že bych skočil do zastavárny a dal jim svoje hodinky? Notebook mi vloni kleknul, takže bych ho asi neudal.

Moc jsem za ty náramkové hodinky nedostal, nebyly, bůh ví co, ale přesto. Každá penny se počítá, no ne? Na zaplacení účtů to však ani zdaleka nestačí.

Odpoledne se zastavím za Niallem a zahrajeme si spolu Playstation. Třeba on by mi mohl půjčit. Pokud vím, tak si slušně vydělává brigádou barmana v nočním klubu, kam se dostal díky protekci svého otce.

„Niallere?" zeptám se.

„Jo?" zahučí nesoustředěně, jak se koncentruje na hru před sebou. S lehce vypláznutým jazykem a svraštělým obočím mačká tlačítka na ovladači jak zběsilý.

„Tak mě napadlo," odkašlu si a hodlám to na něj vybalit.

„Leze to z tebe jak z chlupatý deky," povzdychne si Niall, odhodí gamepad stranou a otráveně mlaskne, že prohrál.

Rychle si svou hloupou myšlenku rozmyslím.

„Nezajdeme někdy někam? Jako za starejch časů," prohrábnu se ve vlasech nervózně a modlím se, aby nepoznal, že lžu, jako když tiskne.

„To bysme mohli," přikývne hlavou nadšeně. Nic nezpozoroval, uf, „ale po matuře letím s rodičema na dva tejdny do Itálie."

„Fakt? To je super. Neříkáš to zrovna nadšeně ale," podotknu se smíchem.

„Dva tejdny tisíce kiláků od kámošema jen s rodiči. Bezva," zaironizuje Niall.

„To máš asi recht," souhlasím s ním, leč bych si nepřál nic víc, než strávit byť jediný den se svými rodiči...

Nemohl jsem se ho na tu půjčku zeptat. Zkrátka mám na to moc velkou hrdost. Nejsem ten typ člověka, který nepřetržitě o něco žádá a žebrá. Když se zkroušeně vrátím domů s nepořízenou, věnuji svůj volný čas babičce.

„Jak dopadly ty zkoušky, drahoušku?" zajímá se.

„Pozejtří by mi měly přijít výsledky."