His name's Louis /1D - L.T/ [CZ]

20. Are you here?

"Až přijedu, zavolám ti, jo?"

"Jo, to nezapomeň prosím. Aby se ti něco nestalo," podívala jsem se smutně. Jen se usmála.

"Neboj. Thomas je na mě hodný. Nikdy by mi nic neudělal. Zavolám. A budeme si klidně i psát, jestli budeš chtít," mrkla na mě a šla otevřít dveře do auta.

"Asi spíš zítra, jsem unavená. A kdyby, nechceš spíš zavolat zítra ráno? Jen mi dneska napiš esemesku, že jsi doma a v pohodě, jo?" zívla jsem. Zasmála se.

"Jasně, opatruj se. Pa," řekla a odjela.

"Pa," vydechla jsem, když už byla pryč.

Byla jsem ji hrozně moc vděčná, ale nedokázala jsem se ji odvděčit...

--------------------------

Prošla jsem odemčenou, velkou, černou bránou až k vchodovým dveřím. Všude byla tma a já doufala, že tam jsou a je odemčeno. Trochu se mě zmocňovala panika, ale proč, to už jsem nevěděla.  

Zkusila jsem otevřít dveře. Bylo odemčeno a já byla šťastná. Soph už tu nebyla a já nevím, co bych dělala, kdyby bylo zamčeno. Asi bych v téhle tmě šla uličkami, kde nedávno nějakou dívku zmlátili a znásilnili sama zpátky do bytu. 

Všude vevnitř bylo ticho a tma. Asi tu opravdu nejsou, ale proč by měli odemčené dveře i bránu?

Rozsvítila jsem si svítilnu na mobilu, jelikož se mi nějak nezamlouvalo tu rozsvicet. Potichu jsem si zula boty a šla do obýváku. Bylo otevřeno. Ale nikde nikdo. Obývák je propojený s kuchyní, která se odděluje jen linkou (snad chápete:D) a jsou tam i schody. Ale prostě prázdno. Všude, v téhle velké... Uhm, místnosti.

Vydala jsem se potichu i se svítilnou nahoru. Uslyšela jsem hlasitější oddychování a oddychla si taky. Někdo tu je. Nejsem tu sama. Ale všichni už spali, což je k nepochopení. Je teprve asi půl jedenácté, to chodí spát v deset? Všichni?

Podívala jsem se do pokoje, který by měl být Harryho a... Jo! Trefa. Harryho pokoj. Byl v posteli, ležel na zádech, ale hlavu měl na bok, takže měl v obličeji kudrlinky a na hrudi oddychovala Roxy. Měla jsem radost, že tu Rox je. Že ji vidím, že vím kde je a chtěla jsem ji obejmout, ale neměla jsem srdce je budit. Jen aby mě viděli, to bych neudělala. Uvidíme se ráno, ne?

Potichu jsem jim zavřela dveře od pokoje Hazzy a jako další zamířila do pokoje, který byl na konci chodby. Moc dobře jsem věděla, čí ten pokoj je. Je Louisův. 

Vzala jsem za kliku a opatrně pootevřela, abych nakoukla. Svítilnou jsem posvítila do koberce před jeho postel, abych na něj viděla, ale přitom ho nevzbudila ostrým světlem. Nebyla jsem si totiž vůbec jistá, že tu opravdu je. Já ho neviděla, ani jeho obrys těla, ani vlasy. 

Ale když jsem posvítila, uviděla jsem jeho kaštanové vlásky vykukovat z deky. Byl tam, akorát zachumlaný. Zaculila jsem se, jak byl roztomilý a potichu odešla.

Až potom mi došlo, že nemám kde spát. Gauč nejde rozložit, ale jestli nechci spát ve vaně, musím tam. Ani mi to vlastně moc nevadí, kdyby mi Harry ten den, kdy jsem tu byla poprvé neřekl, že budu spát u Louiho, ale třeba u Liama, klidně bych na tom gauči byla. I když nešel rozložit, byl velký a pohodlný.

Došla jsem "po špičkách" dolů, lehla na gauč a vyčerpaně usínala. Byla jsem hrozně unavená, netušila jsem, co všechno prožiju, když jsem se ráno probudila vedle Soph na gauči po tom, co jsme usnuly u Titanicu a nebo po tom, co jsme bezstarostně tancovaly v kuchyni u přípravy snídaně. U toho jsem se pousmála, musím sem Soph pozvat a hlavně se ji nějak odvděčit. Za to všechno. Od ochrany před Thomasem po pomoc dostat se domů za lidmi, které miluji.

Když už jsem se pomalu nořila do říše snů, zapípal vedle mě mobil, který jsem si položila na stolek vedle gauče.

Hned jsem se na mobil podívala a oddychla, když jsem viděla, že je to zpráva od Soph. Už jsem ji v mobilu uloženou měla ze včerejška, když byly reklamy, vyměnily jsme si čísla.

Soph:
Ahoj Chloe, tak jsem doma. Jsem v pořádku, Thomas řekl, že tě stejně chtěl pustit do pár dní za Roxy, když tu má mě. Prý jsi neposlušná a nechtěl tě tu nebo co .-. :/ 
Takže jsem v pořádku, doufám, že ty taky. Dostala ses domů? Jsi v pořádku?
Xx, Soph

Nečekala jsem dlouho a začala ťukat na displeji odpověď, abych mohla jít spát a přitom ji nenechala čekat na odpověď do rána.

Chloe:
Ahoj Soph, doma jsem a ne sama, akorát ostatní spí.
Jsem ráda, že jsi v pořádku a Thomase to netrápí, bála jsem se o tebe. Zítra si to Vaše opožděné výročí užij a omlouvám se. 
Snad brzy přijedeš na návštěvu sem do vily.
Xx, Chloe

Mobil jsem zhasla, aniž bych si všímala nových zpráv z dneška od Roxy, Harryho, Louise a Willa. Neměla jsem energii na to odepisovat i jim. Respektive vymazat upozornění na zprávy od lidí, kteří jsou o patro výš a odpovědět Willovi. Usnula jsem během minuty při vzpomínce, jak mi Louis řekl: "víš, taky tě miluju," i když jsem mu nic neřekla. Jen jsem to napsala Willovi. Ale on, jako by mi na to odpověděl. Je snad Will..? Ne, to je blbost, Willy mi napsal, že bydlí v malém domku a ještě v jiné části Londýna. 
Než jsem tohle ale v myšlenkách stihla dořešit, upadla jsem do spánku. Konečně.

A probudila jsem s šokem..

Chtěla jsem do téhle kapitolky napsat i proč se tak Chloe vzbudila, ale je jedna ráno a chci si jít číst, než půjdu spát:D 
Snad se líbí <3 Co nejdřív vydám další díl:) Protože mě momentálně tahle knížka baví nejvíc:3 Snad Vás taky^.^ Ale předem říkám, že další kapitolka bude hodně krátká, proto zítra vydám asi dvě:/ :)
Co si jinak myslíte, že se ráno Chloe stane?:o