Strand [CZ]

❃15

"Když se na věci díváš zvenku dovnitř, je těžké je pochopit. Když je sleduješ zevnitř ven, je těžké je vysvětlit."
Z nějakého důvodu se mi už dobrých deset minut hrnuly z očí horké krůpěje. Nevěděla jsem proč. Nevěděla jsem, jak je zastavit. Cítila jsem se jako bezmocný medvídek v prázdném sněžítku. Jako nedopsaný sešit ve skříňce mezi ostatními.

"Ono je poměrně těžké popsat něco, co cítíte, když ani vy sami nevíte, co za pocit to je."
Konečně jsem zvedla hlavu a podívala se mýma uslzenýma očima do těch jeho.
"Mayo, jsem psychiatr. Chápu to. Chci ti pomoct."
Hřbetem ruky jsem si otřela zbloudilé horké kapky z mých tváří.
Věděla jsem, že nic neřeknu. Můj krk přemáhal velký uzel. Bylo to, jako kdyby za mnou stál někdo, kdo by mě škrtil.

Otázkou teď bylo, jestli vlastně něco cítím.
Na tu otázku jsem si bohužel nedokázala zodpovědět ani já sama.
"No a co je na tom, že jste psychiatr?"
Pozvedl obočí a hluboce začal probodávat všechno mé sebevědomí, které jsem v sobě ještě měla.
"Jste člověk. Úplně stejně, jako každý jiný. Jako já."
"Jenže já nepotřebuji pomoc, Mayo."
"Ovšem. Já taky ne," řekla jsem rozchraptěným hlasem, ale i přesto se mu podívala hluboko do očí stejně, jako to on dělal celou dobu, a lehce, skoro až ironicky se pousmála. Za pár krátkých okamžiků jsem se zvedla z otáčivé židle, která se při mém náhlém zvednutí málem převrhla na zem, vzala si svou tašku, a bez jakéhokoliv dalšího slova prostě odešla.

Na parkovišti foukal ledový vítr, což v poslední době nebylo žádnou výjimkou, a listí se jako živé prohánělo všude kolem. Mé tělo nejspíš nebylo připraveno na tak náhlou změnu teploty, a tak mé konečky prstů přepadl krutý mráz. Jediné teplo, které mé tělo vydávalo, byly slzy. Slzy, které se hrnuly z mých očí, a s každým mrknutím přibývala další a další. Byly horké, skoro jako rozpálená Sahara. Byly horké, jako hvězdy. Jako Slunce. Chvilku si tvořily svou cestičku po mé tváři, a následně, jakmile došly k hraně dolní čelisti, prostě z ní seskočily dolů. V tu chvíli vychladly, a za pár kraťoučkých okamžiků se roztříštily na milióny malinkých kapiček při kontaktu s hrubým povrchem nemocničního parkoviště.

Šla jsem vstříc větru, který rozfoukával mé rozpuštěné vlasy na všechny možné strany. Pár se jich dostalo i do obličeje, kde se teď lepily na tekoucí slzy po mých tvářích.

Každá hvězda někdy musí vyhasnout.

Ať chce, nebo ne.
Prostě musí.
Až nadejde čas, prostě zmizí v zapomnění.
Stejně, jako mizely mé slzy.
Stejně, jako jednou zmizím i já.
Bylo to vlastně stejné, jako s mými hvězdami přilepenými na stropě. Nadejde čas, kdy hvězda přestane svítit. Dojde jí fosfor, který ji držel při životě po celou tu dobu. Jakmile se tak stane, prostě přijde moje mamka, která hvězdu prostě sloupne, nahradí ji nějakou novou, skvěle svítící hvězdou, a tu původní prostě vyhodí.
Hvězda pak skončí někde na skládce, kde ji rozmačká nějaký obří, monstrózní stroj, a v lepším případě se v dalším životě hvězda stane nějakým, třeba i úplně jiným předmětem.
Teda alespoň myslím, že to tak funguje.

Otevřela jsem svá ústa, a nechala je ochutnat mrazivý vítr. V dalším okamžiku jsem vydechla veškerý vzduch, který bylo možno vydechnout, a z úst se mi vyhrnula pára, která díky její váze stoupala mrazivým vzduchem někam do neznáma. Postupně se rozplývala a rozplývala, až se ztratila úplně.
Pozorovala jsem mizící páru při každém nádechu a výdechu. Bylo to až hypnotizující. Bylo to jako hodiny. Jen začarovaný kruh. Jakmile uplyne minuta, začne další. Začne další s každým nádechem, a skončí při každém výdechu. Minuty mizely v zapomnění stejně, jako stoupající pára.
Odehrávalo se to vše tak rychle, až si to lidé ani neuvědomovali.
V jednu chvíli jsem ucítila ostrý předmět proběhnout mými plícemi. Ne opravdový, ovšem.
Nešlo mi dýchat, a uvnitř sebe jsem ucítila opět starou dobrou známou.
Prázdnotu.
S každým dalším pokusem se nadechnout se z mých rtů hrnuly vzlykavé zvuky a malé hloučky páry. Běhal mi mráz po zádech, jako kdyby ostrý předmět, který mě tak vyprázdnil, byl obří rampouch. Rampouch z mých vlastních slz.

Vichr už se zklidnil, a na parkovišti se prohánělo už jenom pár lístečků. 

Celou dobu jsem tam stála a sledovala nemocnici. Sledovala jsem každé okno, každý lísteček, který okolo ní bezstarostně proplouval vzduchem a odrážel se od země, sledovala jsem prázdné parkoviště, a sledovala jsem stromy, které se ještě před chvílí ohýbaly pod nátlakem vzbouřeného vánku.

Vlhkost ve vzduchu byla nepochybně vysoká, protože mé vlasy byly téměř promáčené i přesto, že nepršelo.
Zima už mi nebyla.
Už jsem ji necítila.
Slzy už dávno netekly proudy z mých očí. Zbyly tam po nich jen suché, slané cestičky. V kapse mého kabátu se rozvibroval telefon.
Pokusila jsem se kapsu otevřít, ale stisk v mých promrzlých rukách na to nebyl dostatečný. Jen jsem tam bezmocně stála a slabou silou se pokoušela otevřít kapsu, kterou zavřenou udržoval velký knoflík. Nepodařilo se mi to.
Telefon po chvíli vibrovat přestal, a já se rozhlédla kolem sebe.
Došlo mi, že tu stojím už tak dobré dvě hodiny, protože už dávno svítily pouliční lampy, které byly světlem do nekonečné tmy, ve které se utápěly siluety všech předmětů kolem mě.
Rozhodla jsem, že už je potřeba jít domů.
Kolem lamp jsem spatřila několik večerních můr, které se držely v jejich oslňujícím světle.
Byly to přeživší, které po prasknutí žárovky v lampě pohltila tma. Stejně jako všechny ostatní.
Naposledy jsem natáhla své promrzlé dlaně před má ústa, a vyfoukla slabé seskupení páry z mých plic, kterými jsem již opět mohla dýchat, i když jsem měla pocit, že rána po slzném rampouchu ještě pořád není úplně zahojená.
Pára zmizela tentokrát ne v ledovém vzduchu, ale ve tmě, která byla všude kolem mne.

❃
Omlouvám se za tak dlouhou dobu, kdy jste museli čekat na novou část. Bohužel mi do toho vlezlo pár událostí.