Strand [CZ]

❃11

Střepy se rozlétly do všech stran a některé z nich zasáhly i mé holé nohy. Za pár vteřin už do mojí ložnice vběhla mamka.

"Mayo, proboha, co to děláš?" Řekla vystrašeně.
Nic jsem neodpověděla. Jen jsem tam stála ve střepech a vodě ze sněžítka a hleděla na své nohy, ze kterých pomalu vytékala hustá, kašmírově rudá tekutina.
Mamka tam chvilku stála. Dívala se na mě. Já jí pohled neopětovala. Stále jsem koukala k zemi.
Pak přišla ke mně, vzala mne za ruku a odvedla do koupelny, kde mi na nohy pustila studenou vodu.

"Proč jsi to udělala?" Zeptala se mě, zatímco já stála ve sprchovém koutě a sledovala maličké řezné rány způsobeny střepy ze sněžítka.
Pokrčila jsem rameny.
"Potřebuji, abys se mnou komunikovala Mayo."
"Nechce se mi komunikovat,"promluvila jsem konečně.

Překvapivě nic nenamítala. Mlčky vyšla z koupelny, zavřela dveře a nechala mě tam samotnou. Ještě chvilku jsem nechala horké kapky vody dopadat na mé nohy a následně, když už mi bělala kůže, jsem zastavila kohoutek a vylezla ze sprchy.
Mamka zametávala střepy roztříštěné po celém pokoji a já tam jen mlčky stála a sledovala ji.
Pak jsem ale uviděla jí zametat něco jiného než kus střepu. Byl to ten medvídek. Popošla jsem k ní a bez jakéhokoli slova jsem vyndala medvídka z kusů zametených střepů.
Celé mi to přišlo smutné. Střepy mi připadaly jako lidi. Některé kusy z nich byly větší, jiné zas menší.

Všechny ty střepy spolu měly něco společného. A ne, nebylo to to, že to byly střepy.
Dříve to vlastně býval jeden velký kus, než jsem přišla já a jejich životy rozdělila. Nyní byly jeden od druhého odděleni, a to i přesto, že od sebe nebyly dál než pár centimetrů. A proč jsem je oddělila? Jen proto, aby z toho vyšel dobře ten jeden uvnitř.
Funguje to tak i mezi lidmi?
Musím se ještě zamyslet nad tím, kdo je tady vlastně ten 'špatný'. Jsem to já, protože jsem sobecky oddělila životy jiných pro záchranu jednoho mezi nimi a nebo je to ten, kdo se ode mne nechal sobecky zachránit?

I tohle byla jedna z těch otázek, ke kterým jsem neznala odpověď, ale postupem času se jí dozvěděla.

  Jaké to je, když se člověk cítí roztříštěně? Teď nemyslím situaci, kdy má migrény a svíjí se v křečích. Myslím tím situaci, kdy nastane nějaký zlomový bod v jeho životě. Ale ne dobrý zlomový bod. Třeba smrt někoho blízkého...

Když jsem nad tím tak přemýšlela, asi na pár sekund mě napadlo to, že bych se vlastně tak možná i cítit chtěla, protože by to byla první věc v mém životě, kterou jsem kdy doopravdy cítila.

"Běž si ještě lehnout." Přerušila mé toky myšlenek mamka a přivřela mé pokojové dveře, když odcházela. V ruce jsem stále svírala osvobozeného medvídka.
Stálo mi to za to rozdělit tolik životů od sebe kvůli jednomu medvídkovi uvnitř?

A jak se musely cítit sněhové vločky? Ty s medvídkem strávily celý svůj život, dokud nepřišel někdo jako já a nedonutil jejich cesty k rozdělení.

Rozhodla jsem se ještě dospat zbytek noci. Přemýšlela jsem, zda bych stála o to, aby se mi zdál ten stejný sen, jako předtím, ale než jsem si to stihla promyslet, upadla jsem do hlubokého spánku.

Té noci mě hvězdy sledovaly víc, než kdy dřív, a to nejen ty přilepené na mém stropě.