Strand [CZ]

❃5

Škola měla opravdu hodně schodů.
Belhala jsem se po nich nahoru a snažila se udržet dech.
Schody byly něco jako životní cyklus.

Člověk se narodí na prvním schodě a jde stále výš a výš, dokud nedojde nakonec.
Pak tedy jediná otázka, která mě zaráží je ta, proč lidi radši chodí ze schodů dolů.
Nejspíš pro to, že je to stojí méně úsilí.

Co se stane, jakmile ti lidé dojdou zpátky na první schod?
Tam, kde začali?
Třeba se pak člověk stane hvězdou.

Existují lidé, kteří jsou líní na to, aby znovu ze shora po jednom scházeli zas dolů.
Tak si tu cestu jednoduše zkrátí..
Vyšla jsem nahoru do třetího patra.
Druhé dveře zleva. 
Došla jsem k nim. Vevnitř byl slyšet šum a hlas učitele. Jemně jsem si prohrábla vlasy a urovnala košili. Zaklepala jsem na dveře.
Šum a hlas vevnitř najednou utichly. 

Vešla jsem dovnitř.
Třída nebyla nijak extra velká, ale sedělo v ní hodně žáků.
Všechny jejich pohledy nyní směřovaly na mě.

Bylo to, jako kdybych právě teď byla já tou prostřední největší hvězdou, na kterou směřují všechny pohledy.
Když jsem nad tím tak přemýšlela, možná být prostřední hvězdou nebylo tak příjemné, jak se mohlo jevit. Nakonec jsem došla k názoru, že možná přeci jen bude lepší být tou krajní hvězdou. Už vím, jak se musí cítit má skříňka právě teď. Sic uprostřed řady, a přesto pořád prázdná.

"Dobrý den slečno, ztratila jste se?" Promluvil na mě muž, kterého jsem viděla před vyučováním ve sborovně. Myslím, že se jmenoval Garett.
Polkla jsem.

"Popravdě, myslím, že ne," řekla jsem si opět spíše pro sebe, "měla bych ode dneška chodit do této třídy."
Učitel pozvedl obočí a obrátil se k počítači, kde něco začal hledat.
Rozhlédla jsem se po třídě. Skoro všechny lavice byly plné. Nebude až tak velký výběr, jak jsem chtěla a snad i očekávala.
"Farellová...Maya?" Zachraptěl učitel.
Přikývla jsem.
"Dobře, já jsem tu jenom dneska jako záskok, tak jsem tě neočekával, promiň mi to."

Trochu jsem nechápala, za co se vlastně učitel omlouvá, ale přikývla jsem a pokusila se o chabý úsměv.
"Posaď se, prosím," mávl rukou někam neurčitě směrem k lavicím.

Podívala jsem se na volná místa. Jedno bylo vedle jakéhosi světlovlasého chlapce, který do mě vysílal prazvláštní pocit, který jsem ani nevěděla, jak definovat, a ani, čím byl způsoben, a další dvě místa byla prázdná.

Posadila jsem se na prázdné místo vzadu u okna.
Stále se na mě upíraly zraky všech okolo.
Necítila jsem se dobře, a už vůbec ne příjemně.

Musí to být hrozné, být tou hvězdou uprostřed. Musí to být hrozné, být tou prázdnou skříňkou uprostřed chodby.

Snažila jsem se předstírat, že si absolutně nevšímám pohledů ostatních, i když pravda byla opakem.
Neklidně jsem si vyndala sešit a nějaké další pomůcky na lavici.
Po chvíli mi třída, až na pár jedinců, přestala věnovat pozornost.
Už trochu klidněji jsem se snažila vypátrat, co to je za látku, ale byla jsem ztracená. Asi budu později muset sehnat někoho, kdo mě trochu uvědomí.
Vyhlédla jsem z okna.