Strand [CZ]

❃14

"Ano, ovšemže. Může se jednat o simplexní schizofrenii, která se projevuje kolem patnáctého roku života, kdy se osoba uzavírá do svého vlastního světa, dalo by se tak říci, a zvyšuje se citová plochost. Kromě toho nemůžeme vyloučit ani reziduální schizofrenii, jejíž léčba není příliš úspěšná, a  projevuje se přibližně podobně, jako předchozí typ. Kromě toho ale dochází i ke snížené motivaci a celkovému zpomalení myšlení i řeči. Ovšemže, můžou se různé příznaky mísit do sebe, přesně proto nikdy není lehké určit, o jakou schizofrenii jde. To se pak jedná o nediferencovaný typ, který zahrnuje několik příznaků z každého typu," poslouchala jsem, jak psychiatr odříkává mamce do telefonu.

Za celý dnešek jsem mu rozuměla dohromady asi tři věty a to: "Ahoj Mayo", "Posaď se, prosím" a "Jak se dnes máš?".
Zatímco odříkával druhy mé údajné "poruchy" do telefonu, seděla jsem na otáčivé židli, která tu ještě minule nebyla, a otáčela se na ní za pomocí svých nohou.

"Ano, ano. Nemýlíte se. Schizofrenie může způsobovat ještě spoustu navazujících poruch na ní, jako například deprese, mánie, falešné představy o skutečnosti, falešné představy, nízké sebehodnocení, ztráta zájmů, a tak dále, a tak dále."
"Dobrá, zítra okolo půl jedné přijďte. Vám taky, na shledanou."
Uslyšela jsem tlumené pípnutí v telefonu, které oznamovalo konec hovoru.

"Mayo, můžeš jít. Dnes to nebylo příliš záživné. Uvidíme se až za týden."
"Na shledanou," řekla jsem jen, a rychle se vytratila.

Před nemocnicí už foukal studený, podzimní vítr. Bylo skoro neuvěřitelné, jak rychle se měnilo počasí ze dne na den. Možná, že jak jsem přirovnávala podzim k životu, lišily se od sebe ještě méně, než se zprvu zdálo.
Pomalu jsem kráčela prvním spadaným listím, a užívala si šustot a křupání pode mnou. Do tváří mi vlepoval polibky chladný vítr, a později se začaly zbarvovat do červena stejně, jako mé zmrzlé prsty. S rukama v kapsách a obličejem do půli nosu zachumlaným v mé šále jsem procházela dočista prázdnou uličkou. Sem tam se na zemi válel nějaký útržek obalu, nebo petlahev, a sem tam přes cestu se zafoukáním větru přeběhlo několik žlutých, oranžových nebo červených listů. Nějakým způsobem mne to uklidňovalo, i přes to, že muselo být maximálně pět stupňů nad nulou, a nedivila bych se, kdyby mé ruce v blízkosti kusu papíru v kapsách začaly psát svou závěť. 
Za rohem uličky jsem se vynořila přímo u naší školy. Jelikož už bylo pozdě odpoledne, bylo to poprvé, co jsem viděla tuhle školu v klidu, a možná i naposled.
Nevím, co mě to najednou popadlo, ale rozhodla jsem se, že se zastavím v tom parku.
V tom, jak jsem byla s Chrisem.
Pomalu jsem zašla za rohy zastávky a s maličkým zaskřípáním vrátek, které sloužily parku spíš na okrasu, jsem vešla dovnitř.
Stromy, které parčík ohraničovaly, zářily všemi teplými barvami podzimu, a zároveň jejich neprostupnost nedávala větru žádnou šanci proniknout skrz. Zdálo se tedy, že zde bylo alespoň o něco maličko, třeba jenom půl stupně, ale i přesto, tepleji.
Nikdo zde nebyl. Jenom pár laviček a potůček, který se nejspíš chystal na brzké zamrznutí. 
Bylo až k neuvěření, jak se něco takového může skrývat v centru města za ubohou zastávkou.
Prázdnota onoho místa mi dodávala nějaký pocit.
Nedovedla jsem onen pocit popsat slovy, ale byl to příjemný pocit.

Usedla jsem na jednu z laviček, a jenom tak sledovala listí, které se bezmocně válelo po zemi.
I přesto, že sem moc větru nepronikalo, po chvilce přede mnou několik listů začalo jemně protancovávat, a branka od parku si sama pro sebe začala jenom tak skřípat.

Jeden z listů mi přiletěl do klína, a já ho uchopila v dlaních. Byl rudě červený. Byl nádherný.
Znovu jsem se musela rozhlédnout po parku.
Tohle byla moje říše divů.
Věděla jsem to.
Bylo to něco tak nádherného, tak úžasného, že to ostatním ani nedocházelo. 
Já byla Alenka, kterou sem Chris jako zajíc Březňák zavedl skrz králičí noru.
Otázkou bylo, kdo bude můj kloboučník.

Zvedla jsem se z lavičky, a vzala do ruky jeden z listů, který ležel mezi ostatními na zemi. Tenhle byl tentokrát svítivě oranžový.
Přiložila jsem ho k tomu rudému.
Bylo až neuvěřitelné, jak dvě nádherné věci spolu tvořily ještě něco nádhernějšího, a to i přes to, že by si člověk pomyslel, že nic nádhernějšího už být snad ani nemůže.
Do mých dlaní přicházely další a další listy. Jeden ještě zčásti zelený, druhý sytě žlutý, třetí míšenec oranžové s rudou, načež jsem jich měla plnou dlaň.
Bylo to úžasné.

Jelikož s podzimem přicházelo i brzké stmívání, pomalu už začaly poslední sluneční paprsky ohryzávat růžky listů, a to i přes to, že jim stromy skrývající říši divů skoro nedávaly šanci.
Při východu z parku jsem se ještě s plnou dlaní barevných listů naposledy otočila a ohlédla se. 
Až nyní jsem si všimla odrazů listí lemujících se na hladině potůčku. O to to bylo nádhernější. Bylo tady díky potůčku dvakrát více listí.
Jenže pak přijde zima, všechno listí opadá, potok zamrzne, a moje říše divů v tu chvíli ztratí svoje dvířka, kterými by se do ní dalo vejít.
Listí je stejně nejnádhernější mezitím, co umírá.