Strand [CZ]

❃10

Po chvilce jsem měla hotovo. Podala jsem mu kresbu a čekala na reakci.
"Proč zrovna kaktus?"
Dnes jsem nedělala nic jiného, než krčila rameny, a tak jsem to udělala znova.

"Je to to jediné, co jsem kdy uměla kreslit."
"Máš ráda kaktusy?"
"Ano, myslím, že mám."
"Co na nich máš ráda?"
"Když se jich dotknete, většinou to bolí, a i tak je máte rád," odpověděla jsem.
Pousmál se.
"Pěkná myšlenka," dodal.

"Máš nějaké přátele, Mayo?" Zeptal se po chvilce ticha.

Mám nějaké přátele? Zeptala jsem se sama sebe.
"Ano, mám," odpověděla jsem nejistě.
"Koho?" Zeptal se.
"To není podstatné, ale je jich spousty," usmála jsem se.
"Aha, a co s přáteli děláte?" Usmál se nazpět.

"Hodně věcí. Často mi v noci svítí a já je jen tak pozoruji. Často mi pomáhají usnout. Je jich spousta a někdy někdo zhasne a odejde, někdy se někdo rozsvítí a přibyde. Problém je ten, že si je musím pouze představovat, protože žiji na takovém místě, kde jim zkaženost ostatních nedovoluje se ukazovat, a tak mám jako jejich náhražku nějaké laciné fosforeckující, přilepené na stropě."

"Tví přátelé jsou hvězdy?"
"Ano," odpověděla jsem jednoduše.
"A nějací reální přátelé?"
"K čemu?"
"No.. víš.. můžeš se jim se vším svěřit." "Můžete mít společně spoustu zábavy.."
"To zvládnou i hvězdy," opáčila jsem.
Zas nastala ta chvíle ticha. Dawson si mě opět prohlížel. Měl rty semknuty v dokonalé rovině a sledoval mě svýma pronikavě zelenýma očima.

"Mayo, musíme přijít na spouštěč tvé nemoci."
"Musíme přijít na to, proč se chováš tak, jak se chováš."
"Jak se chovám?" Řekla jsem ublíženě.
Znovu nastalo několikavteřinové ticho.

"Rozhodně bych tvou schizofrenii nenazval Hebefrenní. Žádné agresivní příznaky nedáváš najevo," řekl si spíš sám pro sebe, jakoby naprosto přeslechl mojí předchozí připomínku.
Něco si začal zapisovat do notesu před sebou, někdy zvedl hlavu od papíru a podíval se na mou kresbu a mandalu před ním, a pak si opět něco poznamenal.

"Dnes už nám nezbývá moc času. Rád bych to tady ukončil a doufám, že dorazíš i příště." Řekl, ale ani se nepohnul. Fyzicky možná seděl přímo přede mnou na křesle, ale myšlenkami byl zahloubán někde hluboko ve spisech.

Přikývla jsem a už se zvedala ze židle a balila si věci.
"A Mayo...?"
Zvedla jsem hlavu od své tašky zpátky k jeho stolu, jakmile jsem uslyšela oslovení.
"Nakresli mi něco do příštího setkání," usmál se.
"A pokus se najít doopravdové přátele," dodal ještě.
To už jsem ale vycházela z místnosti a pomalu za sebou zavřela dveře.
Už se sem nikdy nehodlám vrátit.

❃

Ležela jsem na své posteli. Venku už bylo šero a opět pršelo. Hvězdy nade mnou už svítily a já přemýšlela. Tak, jako vždycky.
"Mayo?" Ozvalo se ze dveřmi pokoje.
Neodpověděla jsem.
Mamka vešla do místnosti a posadila se vedle mě na postel.
"Jak to dneska šlo?" Usmála se.
"Dobře," zalhala jsem.

"Dáš si něco k večeři?" Stále měla na tváři onen milý úsměv.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Dobře. Nechám tě odpočívat." Zvedla se z postele a přivřela dveře od pokoje.
Přivřela se mi víčka a po chvilce jsem spala.

Nade mnou svítily moje fosforeskující hvězdy.
Bohužel jsem jiné neznala.
Zatím.

❃ 

Seděla jsem u svého stolu. Všude okolo mě byla tma. Nebylo tu nic jiného než já a stůl. Něco jsem psala a druhou rukou si podepírala hlavu.
Chvilku se nic nedělo. Pak najednou něco zezadu lehounce narazilo na týl mé hlavy a následně ladně dopadlo na zem za mnou.

Otočila jsem se a zvedla to ze země. Byla to papírová vlaštovka. Opatrně jsem ji rozložila. Nebylo tam nic. Nic až na úhledný, krátký a prostý jednoslovný nápis.

Hvězdy.
Jakmile jsem si nápis přečetla, všechno najednou zmizelo a já padala. Bylo to jako když Alenka spadla do králičí nory a padala skrz. Jenže Alenka měla okolo sebe různé věci. Tady nebylo absolutně nic.
Prázdno.

Pak jsem dopadla. Seděla jsem na jakémsi kopci a vzpamatovávala se. Okolo mne létaly sněhové vločky a na nebi svítily hvězdy.
Opravdové hvězdy.
Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.
Bylo to nádherné.

Připadala jsem si jako medvídek v mém sněžítku na poličce. Byla jsem tu jen já, hvězdy a sněhové vločky. Nic jiného. Jen tenhle nádherný, maličký svět uvnitř sněžítka. Seděla jsem tam v mé noční košili a sledovala to ztvárnění dokonalosti.
Jenže pak jsem zase padala.

Zase temno.
Tentokrát jsem skončila v prázdné, poměrně malé místnosti. Nebylo tady nic. Absolutně.
Tohle byl možná ten druhý, horší pohled na sněžítko zevnitř.

V podstatě jste tady byli úplně sami. Uvnitř. S nikým, kdo by vám odtamtud pomohl.

Až teď mi došlo, jak se medvídek musí všechna ta léta vlastně cítit.
Opuštěný. Sám. Prázdný.

Nikdy jsem nevěděla, jaké to je, se tak cítit. Ale docházelo mi, jaké to asi tak může být.
"Má sněhové vločky, nemůže se cítit tak sám." Přesvědčovala jsem sama sebe.
Věděla jsem ale, že realita je jiná.

Rozhlížela jsem se prázdnou místností. Nevěděla jsem, co se to najednou děje, ale z očí mi zničehonic začaly vytékat slzy.

Stávalo se mi to často. Nikdy jsem nevěděla, proč vlastně.
Seděla jsem tam, na chladné podlaze uprostřed ničeho a pociťovala, jak se mi z očí hrnou horké, slané kapky jedna po druhé. Jakmile si po své cestičce stekly až na kraj mého obličeje, chvilku se tam držely a pak najednou spadly na zem.
Byly jako život. Byly jako schody ve škole.
Narodily se, utvořily si svojí cestu, každou jinak dlouhou, a následně spadly a zemřely.
Někdy se dvě slzy setkaly a vytvořily jednu, o něco větší.
To pak pokračovaly spolu.

Slzy ohřívaly můj obličej. Byl to neskutečně příjemný pocit.
Měli jste pocit, jakoby slzy byly všechny vaše problémy a vy je ze sebe dostáváte ven. Pravda byla ale taková, že slzy nikdy ničemu nepomohly. Byly jen přítěž k tomu všemu.
Někdy jsem si připadala jako jedna z nich.

  ❃  

Prudce jsem otevřela jsem oči.

Ležela jsem na zádech a přihmouřenýma očima sledovala strop se svými hvězdami. Už skoro nebyla vidět jejich záře. Znamenalo to, že noc už ustupuje a přichází nový den.
Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Byl stinný jako vždycky. Měsíční svit stále ještě slabě osvěcoval jeho zákoutí.

Moje přikrývka byla odkopnuta na zemi. Zvedla jsem jí odtamtud a ještě se přikryla.
Pamatovala jsem si sen do každičkého detailu. Nestávalo se mi to často, že bych si něco z nich pamatovala, ale tenhle byl naprosto jako živý.

Byla tu jedna věc, co jsem musela udělat.
Zvedla jsem se z postele a došla k poličce se sněžítkem.
Pomalu a nejistě jsem ho uchopila do dlaní.
Chvilku jsem si ho prohlížela.

O pár krátkých okamžiků později jsem s ním co největší silou udeřila o okraj poličky.