Strand [CZ]

❃8

Vstoupila jsem do již obeznámené budovy, kde se od včerejška absolutně nic nezměnilo.
Všude lidi.
Rozrušení učitelé, kteří vypadali, že by si radši vylili vařící čaj do obličeje než být tady, žáci, kteří na tom byli dost podobně, a v poslední řadě schody.
Ano, ty schody, jak mi připomínají průběh života vždycky, když se na ně jen podívám.

Nahoru.
A dolů.
Nahoru.
A pak zas dolů.

Dolů doslovně.
Ležela jsem na zemi.
Jak se to stalo?
Nemám ponětí.

Vzhlédla jsem nade mne, kdo způsobil ten pád.
Nade mnou stál chlapec s tmavě hnědými vlasy a oříškově hnědýma očima.
Podával mi ruku a na tváři měl omluvný výraz.

"Ehm... ahoj...," pokusil se o letmý úsměv.
Mezitím jsem přijala jeho ruku a za její pomoci jsem se zvedla.
Nic jsem neříkala. Chtěla jsem, ale neměla jsem ponětí, co jsem vlastně chtěla říct.
Najednou jsem měla v hlavě úplně prázdno. Jakoby všechno, co tam bylo, se nyní vypařilo jako pára, když zvednete pokličku z hrnce.
"Promiň, jsem dneska mimo," usmál se znovu, tentokrát rozpačitě.
Usmála jsem se nazpátek. Na nic jiného jsem se nezmohla.
"Tebe jsem neviděl, jsi nová nebo jsem já mimo pořád?"
"Jsem tu nová," konečně jsem se rozhodla něco říct. Usmála jsem se se snahou vypadat co nejvíc v klidu, i když uvnitř mě všechno vybuchovalo.
"Jsem Chris," podal mi ruku a stále se usmíval.

"Maya, těší mě," stále jsem se usmívala, i když myslím, že normální člověk by můj úsměv popsal spíše jako 'nevydařenou vraždu pohledem', ale hádám, že s tím jsem právě teď nemohla nic dělat.
Ucítila jsem na sobě přebytečný pohled.
Pohled, který nepatřil Chrisovi.
Rozhlédla jsem se po chodbě, a i když se hemžila studenty, nemohla jsem ten pohled přehlédnout.

Ten pohled.
Pohled těch očí.
Těch, díky kterým jsem dnes na obličeji měla ty fialové váčky pod očima.
Těch, díky kterým jsem se prostě a jednoduše připravila o dobré tři hodiny spánku.

"Jsi tu?" Zasmál se Chris.
To je na mně tolik viditelné, že jsem myšlenkami někde úplně jinde?

Usmála jsem se.
"Vypadá to, že holt dneska nejsi mimo jenom ty."
Dobrý tah. Pochválila jsem sama sebe.

"Asi ne. Koneckonců, každej potřebuje někdy vypnout. Ale být tebou, šetřim si to na nekonečný chvilky sezení v lavici při vyučování," mrkl na mě.

"To se neboj," zasmála jsem se.
Bylo to zvláštní. Vedla jsem rozhovor s naprosto neznámým chlapcem, ale cítila jsem se tak...
...volně?...

"Támhle je můj kámoš," ukázal Chris někam mezi dav studentů, takže jsem přesně nevěděla, koho tím myslel, ale neptala jsem se. Možná by mu to mohlo přijít dotěrné, nebo tak něco.
"Kdybys chtěla, bez problémů se k nám můžeš přidat," usmíval se stále.
Přikývla jsem.

"Tak třeba po vyučování si vás někde odchytím," znovu jsem řekla již trochu uvolněněji.
"Ne.. to my si odchytíme tebe," znovu mrkl, zamával mi a zmizel někde v chumlu lidí.
Usmála jsem se sama pro sebe. A mohla jsem říct, že těch úsměvů během dnešního rána bylo víc, než za celý můj život.

Podívala jsem se na místo, odkud se na mě předtím koukaly ty dvě noční oblohy.
Bez hvězd.

Chlapec už tam nebyl.
Sledoval celý rozhovor mezi mnou a Chrisem nebo tam jen náhodou procházel?

Tohle byla další z tisíce otázek, na které jsem neznala odpověď.
 Další z tisíce otázek, na které jsem si myslela, že nikdy odpověď znát nebudu.
 Další z tisíce otázek, na kterou jsem odpověď znát chtěla.
 A jedna z otázek, na kterou jsem ji postupem času zjistila.