Strand [CZ]

❃12

Tiché dopadnutí tužky na podlahu mě donutilo nachvilku se odtrhnout od svých myšlenek. Pomalu jsem se sehnula a zvedla tužku ze země a znovu se navrátila do své původní polohy.
Seděla jsem u svého stolku u svého napůl rozdělaného obrázku. Jako u každého jsem očekávala, že brzy přistane zmačkaný v koši, ale i tak, šlo tam o princip toho, že něco kreslím.

Pořád se mi navracela myšlenka toho, že jsem byla venku.
S člověkem.

"Není pointou přátelství spolu mluvit?"
"My jsme přátelé?"
"Nevím."
"Tak teď už asi ano."

Ocenila jsem to, že se Chris pak už neptal na další podrobnosti ohledně mých maličkých řezných zranění na holeních.
Myslela jsem si, že přátelství je k ničemu. Nepotřebujete ho. Že je jako hvězdy. Sice dělají společnost, ale často přijdou nepozvány. A jakmile odejdou, nikdy to vlastně neočekáváte.
Teď mi došlo, že přátelství je něco víc.
Sice dělá společnost, často přijde nepozváno, i když ví, že ho onen člověk, ke kterému přišlo potřebuje, a jakmile odejde, onen člověk je roztříštěn na tisíce maličkých kousků.
Jako moje sněžítko.

Zahleděla jsem se do svého papíru. Po dlouhé době jsem nekreslila kaktus.
Teď jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, co jsem celou tu dobu kreslila.
Prostě jsem nechala svou ruku volně plout, asi jako papírový parník po otevřeném oceánu.
Volně, bezmyšlenkovitě.
Nevěděla jsem, co má to něco na kresbě naznačovat, ale znepokojovala mne, a tak jsem ji vzala do dlaní, zmačkala v malou kuličku, a vhodila do koše pod stolkem.

Je to tak s životem?
Že jakmile člověka znepokojí, prostě ho zmačká do malé kuličky a vyhodí?
No, ať je to jak chce, doufám, že ho alespoň vyhodí do tříděného odpadu.
Protože přesně to jsem já nyní neudělala.  

  ❃  

"Mayo, pověz, proč jsi nepřinesla žádnou kresbu tak, jak jsem po tobě žádal?"
"Povězte pane, opravdu jste očekával, že ji přinesu?"
"Ne," usmál se.

Znovu na mě hleděl. Znovu na mě hleděl tím svým typickým, skenovačným pohledem.
Znovu se to zdálo jako tisíce věčností.
Znovu a znovu jsem sledovala ručičky hodin na zdi za ním, abych věděla, kdy mohu odejít.
Nechtěla jsem tu být.
Neviděla jsem v tom pointu.
Nevídám pointu v ničem. V čase, ve schodištích, ve hvězdách, a také v životě, především.
A ani v tomhle jsem jí neviděla.

Po chvilce soustředěného pozorování všeho možného, jen ne muže, který seděl předemnou, konečně prolomil to ticho.
"Mayo, tvoje matka mi po telefonu říkala, jak jsi v noci rozbila svoje sněžítko. Proč?"
Pokrčila jsem rameny.
"Chtěla jsem si něco sundat z poličky a spadlo na zem."
"Uprostřed noci?"
Hluboce se mi zarýval svýma očima do těch mých.
Neodpověděla jsem. Jen jsem tam seděla a zaujatě sledovala své pohrávající si palce u rukou.
Chvilku něco hledal mezi papíry na svém stolku, a poté vytáhl z jednoho ze štosů jeden papír, který následně položil přede mě.
"Mayo, co ti připomíná ta skvrna na obrázku?"

  "Rozlité kakao." 

  ❃

"Proč mu nemůžeš odpovídat na to, co se tě ptá?"
"Já mu odpovídám."
"Ale ne tím způsobem, jakým by to chtěl slyšet."
"Já taky nechci odpovídat na jeho otázky, protože to není způsob otázek, na jaké chci odpovídat."
Matka se pomalu zvedla ze židle a odešla do koupelny.
Zopakovala jsem to po ní, ale místo do koupelny jsem zamířila do svého pokoje.
Slunce už se skrývalo za budovami velkoměsta a lemovalo jejich rysy. Byl to nádherný výhled.
Vždycky jsem milovala západy slunce.
Pocit toho, že slunce odchází. A přichází jeho starý dobrý příbuzný, měsíc.

Vždycky se slunce vracelo.
Vždy byla jistota, že se vrátí.
Ale co kdyby se nevrátilo?

Co kdyby na světě zůstal jen měsíc a slunce zmizelo někde neznámo kde?
Nesmíme nad tím uvažovat tak, že by naše Země zamrzla a my s ní.
Tak uvažují všichni.
Bylo by mi jedno, že bychom zamrzli. Že Země by zamrzla.

Ale měsíc. Ten by tady zůstal sám.
Opět by všichni namítali, že měsíc už by zde beze slunce také nebyl, protože ze Země by ho nebylo vidět kvůli tomu, že odráží sluneční paprsky.
A není to právě v tom?
Že jakmile by zmizelo slunce, měsíc už by beze slunce prostě a jednoduše dál nemohl být spatřen?
V podstatě ano.
V podstatě je to podobné mému sněžítku.
Jakmile se umělý sníh a voda s glycerinem ztratily někde mezi střepy a medvídek přistál na podlaze, mohli jsme je sice vidět.

Ale mohli jsme je vidět už jenom jako vodu s několika hrudkami jakýchsi žmolků a ubohého, malého medvídka. Jako sněžítko už ne.

Pomalu jsem přistoupila k poličce a prohlížela si knížky, které se na ní (dřív se sněžítkem) nacházely. Většina z toho byly dětské pohádky a bajky, ale o některých z nich jsem vůbec ani vlastně nevěděla, že tam jsou, a v některých případech ani neměla ponětí, jaký je jejich obsah.
Vyndala jsem tedy z poličky nějakou náhodnou, na kterou mě navedla ruka.
Byla to maličká, černá knížečka, která mohla mít tak nanejvýš sedmdesát stránek.
Posadila jsem se na zem do tureckého sedu a pomalu ji rozložila.
Hned na první straně se nacházela věta, která mě donutila hluboce se zamyslet.

"Tvé jméno je pro mě ta nejsilnější pozitivní i negativní mlhavá myšlenka, která když se rozsvítí či zhasne v jakémkoli jazyce, bolí mě celé dny."

"Bolí mě celé dny"..?
To jakože ho z té myšlenky bolí hlava?
Další věc, kterou jsem nepochopila.
Schody, hodiny, smrdutou barvu po chodbách, oči bez hvězd, a také tuhle větu.
Na několik z těchto věcí mi bylo zodpovězeno.

Ale jen pár z těch věcí, které mi byly zodpovězeny, jsem doopravdy pochopila.

❃❃❃
Výhra ve Wattys awards; HQ Love (=Miláček Zaměstnanců). Děkuji <3.