Lily's secret ✔ | ᵒˢᵍ ᵇᵒⁿᵘˢ

N E V I D I T E L N Ý P L Á Š Ť

Počet slov:576
16 let/17.října 2020

,,Ššš, lež klidně," zašeptala jsem a donutila Sobiuse, aby si lehl zpět do polštářů. Zasténal bolestí a já ho starostlivě pozorovala. Po obličeji, ba ne, po celém těle měl krvavé šrámy a bok dokonce celý od krve.

,,Co se stalo?" zašeptal a pomalu otevřel oči. Ostré světlo ho do očí bodalo, takže je rychle zase zavřel. Lehce jsem mu stiskla obvázanou ruku.

,,V noci... byl jsi v lese," špitla jsem, ,,víš... tehdy, jak jsme se pohádali a ty jsi odešel do lesa... pokousal tě tam vlkodlak," kousla jsem se do rtu, až mi vytekla krev.

,,To snad ne," zasténal, ,,co jsem to zase udělal?"

•••

21.října 2020

S povzdechem jsem si sedla na svou postel a zrak mi padl na vzkaz, který na ní ležel. Zvedla jsem ho a začala číst. Lily, doufám, že jsi v pořádku. Ty i tvůj bratr. Nechceš se dnes v osm setkat na astronomické věži? JSP

Sama pro sebe jsem se usmála. Když nad tím tak přemýšlím, James je vlastně dost milý kluk. Asi jsem se v něm zmýlila. V něm a v Albusovi. Zřejmě jsem si vzala tátovy předsudky k srdci.

Ušklíbla jsem se a z šuplíku vytáhla další nedokončenou kresbu chlapce ze snu. Do osmi hodin mi zbýval ještě nějaký ten čas, tak jsem se dala do kreslení.

•••

Tiše jsem vyšla ze společenky Zmijozelu a šla těsně podél stěn. Nebyla sice večerka, ale návštěvy astronomické věže byly zakázané a já netoužím po tom, aby mě někdo viděl. Hlavně ne máma a táta. Viděla jsem je ale, jak jdou hned po večeři na ošetřovnu, a tak jsem se modlila k Merlinovi, aby tam ještě byli a já se nepozorovaně dostala na věž.

Mé modlitby ale asi nebyly bohužel vyslyšeny.

Zpoza rohu jsem totiž uslyšela dva hlasy - mužský a ženský. A hádejte, jakým lidem asi patřil. Samozřejmě že mamce a taťkovi! Tomu se tedy říká smůla.

Urychleně jsem se schovala za brnění, které stálo těsně vedle mě a napětím ani nedýchala. Doufala jsem, že prostě projdou a ničeho si nevšimnou, ale ne, oni se zastavili! Merline, proč ti rodiče musí vždycky všechno komplikovat?

,,Myslím to vážně, Severusi. Znovu si ničím nemůžeme být jistí," slyšela jsem mamku, jak polohlasem promlouvá k taťkovi. Špicovala jsem uši, abych zaslechla něco dalšího. O čem se to jen baví?

,,Neměj starosti, Millie. Třeba je to jen planý poplach. Zvládli jsme to, zvládneme to znovu," chlácholil ji, ale ona se nenechala odradit. Jo, to jsem zdědila asi po ní.

,,Ne, tentokrát už nechci udělat tolik chyb, jako posledně! Ty sny s Tomem, pokousání Sobiuse a ten divný černý pták, co-"

,,Třeba to byl jen krkavec."

,,Krkavec nevypadá jako sup," odsekla, ,,a mluvila jsem s Tomem díky kameni vzkříšení. Řekl mi, že se čas krátí. To nemůže znamenat nic dobrého! A ty sny v Tajemné komnatě..."

,,Pojď, promluvíme si ve sklepení, tady nás může někdo slyšet." Zadržovala jsem dech, když prošli kolem mě. Teprve až jsem si byla jistá, že jsou doopravdy pryč, vylezla jsem ze svého úkrytu. Rychle jsem běžela nahoru na věž, protože čas plynul jako voda, ale k mému překvapení tam James nebyl.

,,Baf!" Vypískla jsem překvapením a s výčitkami se dívala na Jamese, který si svlékal... neviditelný plášť?!?!

,,To je... to je..." vydechla jsem a ukazovala na plášť.

,,Jo, neviditelný plášť," zazubil se James, ,,dal mi ho táta."

V tu chvíli se mi v hlavě zrodil plán. Plán, jak všechno potřebné zjistit a být při tom nepozorován.

,,Ty, Jamesi... myslíš, že bych si ten plášť mohla půjčit?"