Lily's secret ✔ | ᵒˢᵍ ᵇᵒⁿᵘˢ

V Ý Č I T K Y

Počet slov:517
16 let/8.října 2020

Se Sobiusem jsme stále hledali učebnici prince dvojí krve v Komnatě nejvyšší potřeby.

,,Někde tu být přece musí," zamumlala jsem si pro sebe a zavřela prázdnou, černou skříň. Šla jsem hledat jinam a dnes už jsem se skoro vzdávala naděje. Vzala jsem do ruky knížku a otevřela ji. Prohlížela jsem si ji, dokud mě nevyrušil Sobiusův hlas.

,,Lily? Myslím - myslím, že jsem něco našel!"

Kniha, kterou jsem doteď držela v ruce, spadla na zem a já se okamžitě rozeběhla za Sobiusem.

,,Ukaž!" štěkla jsem a on ke mně napřáhl ruku s nějakou černou knížečkou.

,,Máma přece říkala, že Komnata nejvyšší potřeby byla zničená... Tak jak to, že tu jsou všechny možné věci?"

,,Nevím...třeba Komnata vyhověla našemu přání," zamumlala jsem a dychtivě nalistovala první stránku.

,,Sobiusi... podívej!"

Nakoukl mi přes rameno a stejně jako já zalapal po dechu. ,,Tato kniha je majetkem prince dvojí krve," přečetla jsem větu, která byla černým inkoustem napsaná na první stránce.

,,No páni," hvízdl obdivně Sobius a natáhl se po knížce. Rychle jsem ji zaklapla a přitáhla si ji k tělu. Musím ji prozkoumat a dopsat tam kouzla z knihy od Frey a ta moje vymyšlená, se kterými mi pomáhala. Asi v tomhle mám nadání po otci.

,,Půjč mi ji!" štěkl na mě Sobius, ale já rázně zavrtěla hlavou a knihu si k sobě ještě víc přitiskla.

,,Ne," odpověděla jsem mu a on zlostně zavrčel.

,,Vždycky jsi to byla ty," procedil skrz zuby a já začala postupovat pomalu ke dveřím, ,,vždycky jsi byla ty ta dokonalejší, ta úžasná dceruška Millie Raddleové a Severuse Snapea. Ty jsi vždycky měla všechno, na co sis ukázala, a oni byli pořád s tebou. Chovali si tě jako v bavlnce. Jejich dokonalá Lilynka."

Zděšeně jsem na něj hleděla. To myslí vážně? Vždyť ho rodiče mají rádi stejně jako mě!

,,Co to povídáš?" zašeptala jsem tiše.

,,Pravdu!" vyštěkl a s nasupeným výrazem se ke mně blížil. ,,Vždycky jsem stál za tebou ve stínu. Nikdo si mě nikdy nevšiml. To vždycky ty! A už pět let jsi ve famfrpálovém týmu! A kam jsem se dostal ve škole já? Nikam! A víš co? Na Příčné nepracuju! Pracuju totiž na Obrtlé, u Borgina a Burkese, víš?!"

Pevně jsem stiskla kliku a stlačila jí dolů. Co se to s ním stalo? Vždyť se ještě před chvílí choval normálně! Vyděšeně jsem vyběhla ven, ale ještě jsem mohla zaslechnout, jak na mě volá: ,,Klidně si tu pitomou knížku nech, ty dokonalá princezno dvojí krve!"

S brekem a knihou na hrudi jsem běžela do sklepení. Vyštěkla jsem heslo a proběhla společenskou místností Zmijozelu do svého pokoje, kde jsem se zavřela a lehla si na postel. Otcovu učebnici jsem položila na noční stolek a vzala si k sobě papír s kresbou chlapce.

Hleděla jsem na jeho bezchybnou tvář a skoro doufala, aby najednou obživl, objevil se u mě v pokoji, objal mě a ujistil, že vše bude v pořádku. Tvář mi však stále smáčely slzy a žádný zázrak se nestal.

Proč jsem se jen narodila? Opravdu jsem Sobiuse vždy zastiňovala? To mě mají rodiče vážně radši než jeho? Je to vážně pravda, to vše, co říkal?