Memories: Prophecy

Začátek

Z Mattova pohledu

Snažím se postupovat lesem co nejpomaleji, abych oddálil to, co na mě čeká. Bohužel mi to moc nevychází, protože mě neustále postrkuje ten hromotluk, který mě předtím hlídal. 

Přede mnou jde rozvážným krokem holohlavý muž. Zrakem nenávistně propaluji jeho lysé temeno a snažím se přijít na to, jak se z téhle situace dostat. Nejlépe samozřejmě živý. 

Nemám absolutní ponětí, jaký druh zkoušek si pro mě přichystali. Vzhledem k tomu, že jsou to pohani a měli by žít v souladu s přírodou, předpokládám, že asi budu lovit kance nebo něco podobného. 

Jdeme už poměrně dlouhou dobu a já si všímám, že se les začíná postupně prosvětlovat. Stromy jsou od sebe ve větších rozestupech a zdá se mi, že v dálce slyším šumění tekoucí vody. Hlavou se mi začnou honit nejrůznější představy, co budu muset udělat, tím pádem se přestanu věnovat cestě pod svýma nohama a zakopnu o větší kámen. ,,Sakra."

Už počítám s tím, že se za chvíli potkám se zemí, ale strážcova silná ruka mě zachytí a zachrání před jistým pádem. Holohlavec přede mnou se na mě otočí: ,,Dávej pozor, chlapče, ať si neublížíš." Pohrdavě se na mě ušklíbne a opět vyrazí vpřed. Nejradši bych mu zezadu kopl do kolen, ale udržím se a vydám se za ním. 

Netrvá to dlouho a my vystoupíme z lesa na úzký pruh trávy, která postupně přechází v kamenitou pláž. Na okraji pláže stojí shromáždění několika pohanů, kteří si mezi sebou tiše povídali, ale jakmile jsme vyšli z lesního příkrovu, všichni ztichli a jejich pohledy se upřely na nás. Tedy především na mě. 

Můj strážce mě k nim dostrká a já je se vztyčenou hlavou všechny přejedu pohledem. Je tu jeden obličej, který se mi zarputile vyhýbá. Brianin. A já ani netoužím po tom, aby se na mě ještě někdy podívala. 

Chvíli tam stojíme a mně je divné, že nikdo z nich nic neříká ani nedělá. Jen mě všichni zkoumavým pohledem studují, jako kdybych byl nějaká pokusná krysa. 

Jediný člověk, který mě nesleduje, je Holohlavec. Jo, tak mu budu říkat. Holohlavec. Pouze on se dívá směrem k lesu a já následuji jeho pohled, když zaslechnu nějaké šustění přicházející právě z toho směru. 

Z lesa vystoupí dva lidé. Muž a žena. Moji rodiče. 

Svižným krokem míří k nám a mně se zrychluje tep. Konečně je vidím na denním světle a ne jako v noci u ohně, kdy jsem ještě nemohl uvěřit tomu, že to jsou skutečně oni a ne jejich dvojníci. Jsou to doopravdy oni. Jsou živí a zdraví. Nejprve mě zalije vlna nečekané úlevy, kterou okamžitě vystřídá neskutečný hněv. To oni jsou za tohle všechno zodpovědní. 

,,Madelaine, Theo, jsem rád, že jste se k nám připojili," přivítá je Holohlavec s úsměvem, který výjimečně neobsahuje žádné stopy škodolibosti.

Vykročím směrem k nim, ale můj strážce mě opět zadrží. ,,Pusť mě," procedím skrz zaťaté zuby a otočím se na něj. On je však stále v klidu, ale střelí pohledem k Holohlavci, který mu kývne na znamení, aby mě nechal jít. Hromotluk ho tedy poslechne a stáhne ze mě svou dlaň. 

Má matka ke mně natáhne ruku a na tváři se jí usídlí úsměv. ,,Matty," osloví mě. Ztěžka polknu, když mě osloví tak, jak mi říkala pouze ona. Vrátí se mi všechny vzpomínky na dětství ještě předtím, než mě opustili. Opustili... opět mě ovládne hněv, chvilka sentimentality je pryč. 

Udělám pár nejistých kroků směrem k mým rodičům, abych jim konečně mohl položit jednu velmi jednoduchou otázku. ,,Proč?" 

Stojíme tam naproti sobě, mé matce mizí úsměv z tváře a můj otec klopí oči k zemi. Ideální rodinné shledání. 

,,Matty," osloví mě opět matka a pohladí mě po tváři. Při jejím dotyku sebou nepatrně cuknu a ona si toho všimne. Výraz jí ještě víc posmutní. ,,Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší," dodá. 

,,Cože? Vy jste pro mě chtěli to nejlepší? A proto jste mě opustili?" ptám se nevěřícně. Přistoupím k nim ještě blíž a zvýším hlas. ,,Proto jste předstírali svou smrt? A opustili vašeho jediného syna? Bylo mi devět let!" vykřiknu. Matka sebou trhne při dopadu mých slov, na tváři ublížený výraz. 

 ,,Co jsem asi tak měl dělat? Víte, jaké to pro mě bylo? Byli jste jediní, koho jsem měl!" Ztěžka dýchám, ale zároveň jsem rád, že jsem to všechno konečně řekl. Uspokojivé odpovědi jsem se však bohužel nedočkal.

,,Matte, já...," začne opět má matka, ale nenalézá ta správná slova. 

,,Co? Ty co?" ptám se a hněvivě se jí dívám do očí. Už to vypadá, že mi nakonec něco řekne, ale vtom se ozve Holohlavcův hlas: ,,Tak to by stačilo, tímhle tlacháním pouze marníme čas." Rozhlédne se po nás a nakonec kývne na mého strážce, který mě znovu chytne za svázané ruce a odvede ke břehu. 

Znechuceně se odvrátím od svých rodičů a poslušně jdu až k vodě, která se líně převaluje na břehu. Holohlavec se postaví vedle mě a zadívá se na druhou stranu k velkému vodopádu, který se majestátně tyčí v dálce. 

,,Jsi připraven na první zkoušku?" optá se a jeden koutek rtů se mu povytáhne vzhůru. 

Vyzývavě na něj pohlédnu. V žádném případě nechci ukázat slabost. Proto odpovídám: ,,Nemohl bych být víc."