Memories: Prophecy

Rodiče

Z Mattova pohledu

Chvíli trvá, než pronesená slova doputují až do mého mozku, který je pomalu zpracuje. Pohani. Unesli mě. 

Snažím se nevnímat neustálé víření bubnů a zprudka se podívám do očí holohlavého muže, který se na mě záludně usmívá.

,,Jsme velmi potěšeni tvým zájmem vstoupit do našich kruhů," pronese vážně. Překvapeně zamrkám. Cože? Já se přece o nic takového neprosil! Chci mu odseknout, že je to naprostý nesmysl, ale když se pokouším promluvit, tak zjistím, že jen naprázdno otvírám rty a slova nepřicházejí. 

Holohlavec na mě opět blýskne svým záludným úsměvem a pokračuje: ,,Aby ses mohl stát plnohodnotným členem našeho společenství, bude tě čekat série zkoušek, které musíš všechny úspěšně složit." Odmlčí se a měří si mě pohrdavým pohledem.

Chci vykřiknout, jestli si ze mě snad dělají srandu, ale opět z mých úst nevyjde ani ten sebemenší skřek. Muž přede mnou se jen ušklíbne nad mými pokusy o protest. Ruce, které měl doposud zahalené dlouhými rukávy kabátu a spojené před sebou, rozdělí, a jednou z nich obřadně přejede po zúčastněných pohanech. 

,,Tito stateční muži a ženy ušli dlouhou cestu, aby se mohli zařadit do našich řad a teď to čeká i tebe. Musím tě však upozornit, že zkoušky jsou velmi náročné a dokonce životu nebezpečné. Nepochybujeme však o tvé zdatnosti, neboť dva příslušníci tvé krve to bezchybně zvládli." 

Nechápavě k sobě stáhnu obočí. Příslušníci mé krve? Co to vykládá za nesmysly? Stále jsem omámený a moc mi to nemyslí, ale předpokládám, že muž přede mnou na tom musí být ještě hůř. Další možností, která mě napadá, je to, že je tohle všechno sen a já se za chvíli probudím a všemu se zasměji. Ale vzhledem k tomu, že se kolem mě rozléhají zvuky bubnování, praskání ohně a bolest pulzujících v rukou je skoro nesnesitelná, je to velmi nepravděpodobné.

,,Vypadáš zmateně, hochu. Snad jsi nezapomněl na své rodiče?" položí to jako otázku, ale já vím, že se mě na nic rozhodně neptal. Chci vyprsknout smíchy, protože tohle tvrzení je absurdnější než cokoliv, co jsem doteď vyslechl. Mí rodiče se přece zabili při autonehodě! Jsou mrtví! Tak moc to na něj chci vykřiknout, ale nejde to.

,,Vím, co se ti honí hlavou. Nevěříš mi," povzdechne si pohan s hranou lítostí v hlase. ,,Že se zabili při autonehodě? Tohle ti nakukali? Pošetilý chlapče." Zakroutí hlavou a pokyne rukou směrem ke shromážděným pohanům. Dvě osoby se z řady oddělí a váženým krokem k němu dojdou. Každý z nich se postaví po jeho boku. Zavrtím hlavou, odmítám tomu uvěřit.

,,Nepřipadá ti tohle jako dostatečný důkaz toho, že tví rodiče jsou stále živí a zdraví? Troufám si říct, že se jim daří lépe než kdy dřív." Umlkne a dva lidé vedle něj si sundají kápě. Nevěřícně zírám na osoby tak podobné mým rodičům. I když je to dlouhých deset let od jejich smrti, jejich tváře se prakticky nezměnily, pouze se na nich objevily nepatrné vrásky a vlasy protkaly první šediny. 

Tohle je lež, určitě mě oklamali. Nedokážu to přijmout, prostě nedokážu. Moji rodiče jsou stále mrtví a tohle jsou pouze jejich dvojníci, které někde sehnali. Nebo jsem stále pod vlivem nějaké drogy a vidím to, co chtějí, abych viděl. Zavřu oči a pokouším se zhluboka dýchat, abych ty vidiny rozehnal.

,,Matte," osloví mě procítěně má údajná matka. Rozpoznám hlas ženy, která mi tak citlivě odhrnovala vlasy ze zpoceného čela. Zprudka otevřu oči a podívám se do jejího jemného obličeje, který rámují slámově žluté vlasy. 

,,Čekali jsme na tebe tak dlouho," dodá. Nevím, jestli si to pouze namlouvám, ale možná na chvíli jsem spatřil její lesknoucí se oči. Tento lesk ovšem ihned zmizí po jednom mrknutí. 

Takže oni na mě čekali? A to, že mě opustili a přidali se k těmto lidem, to jim nevadí? Jak by se o mě mohli zajímat, když tohle udělali? Kypí ve mně hněv, kterému ale nemohu dát průchod, protože mi stále něco brání v tom, abych promluvil. Úkosem pohlédnu na tátu, který klopí zrak ke svým nohám a odmítá se na mě podívat. 

,,Pěkné rodinné shledání," pousměje se muž stojící mezi mými rodiči. ,,Ale dost bylo sentimentalit. Myslím, že bychom ale pomalu měli přejít k obřadu, nač mrhat naším drahocenným časem, že?" Zvedne hlavu se zavřenýma očima k obloze, jako by se přesvědčoval, že ten pravý čas pomalu přichází. 

Zhluboka nasaje vzduch a obrátí dlaně směrem k tmavému nebi. ,,Ano, úsvit se blíží," zašeptá spíše sám pro sebe. 

,,V tu dobu začne náš obřad," vzkřikne a zadívá se na mě svýma hadíma očima. Já mu pohled vzpurně oplácím. ,,Neboj se, chlapče, v žilách ti koluje správná krev," dodá úlisně a nepatrně kývne hlavou.

Muž za mnou trhne mýma rukama a zřejmě mě chce odvést zpět do té chatrče nebo jeskyně, kde jsem byl předtím. Neochotně rozpohybuji nohy a srdce mi začíná tlouct ještě rychleji než dosud a dech se mi zadrhává v krku. 

Stojím už zády k ohni a na své tváři cítím příjemný chlad lesa, když ještě slyším mužovo lusknutí a poslední slova, která pronese, než se ztratím z doslechu. ,,Briano, na slovíčko."