Memories: Prophecy

Laboratoř

S Mattem se pomalu vydáváme do výzkumného centra za mými rodiči. Panuje mezi námi ticho, protože oba přemýšlíme nad nedávno pronesenými starcovými slovy. Zamyšleně se podrbu na rameni, kde mě ještě před chvílí tlačila kovová šipka. 

Matt mi omylem zavadí o ruku, protože sáhne do kapsy pro tu šipku a začne si s ní pohrávat. Jako kdyby mi snad četl myšlenky a věděl, že jsem na ni právě myslela. 

S pohledem upřeným na šipku prolamuji dosavadní ticho: ,,Víš, něco mi na tom nesedí."

Matt ke mně překvapeně vzhlédne a já také odtrhnu pohled od zašpičatělého předmětu, abych se setkala s jeho pohledem. ,,Co přesně máš na mysli?" zeptá se zaujatým tónem.

,,Ten stařec přece říkal, že pohani odmítají jakoukoli techniku, ne?" Matt na potvrzení mých slov pouze přikývne a pohledem mě beze slov pobízí, abych mluvila dál. 

,,Tahle šipka," řeku a prstem na ni zamířím, ,,mi ale nepřipadá jako něco, co by vyrobili bez moderních technologií." 

,,Asi jim došlo dřevo," uchechtne se Matt, zatímco si stále nepřestává pohazovat s již několikrát zmíněnou šipkou. 

Šťouchnu do něj ramen, aby si z toho přestal utahovat. ,,Tohle je vážná věc!" obořím se na něj. 

,,Jasně, jasně, samozřejmě máš pravdu," dodává už vážným tónem. Odvrátím od něj pohled a zahledím se před sebe. Už jsme ušli pořádný kus cesty, v dálce se začíná rýsovat budova výzkumného střediska. 

,,A ještě něco vykoumal tvůj šestý smysl?" ptá se opět s lehkostí Matt.

,,Že jsi někdy neuvěřitelně otravnej," odvětím a protočím oči.

,,Jenom někdy?" zeptá se naoko zklamaně. 

,,Jo, asi se budeš muset ještě víc snažit, kovboji."

,,Zklamal jsem," povzdechne si a teatrálně sklopí hlavu. 

,,Ale jsi na dobré cestě," pronesu a vesele mu pocuchám vlasy. Matt vzhlédne a usměje se na mě, vždycky ví, jak mi má zvednout náladu. 

,,Emily!" ozve se zničehonic mámin hlas za mými zády. Okamžitě se otočíme a vidíme mou mámu, jak k nám běží a mává na nás. 

,,Nestalo se vám nic? Slyšela jsem o tom, co se stalo při předčítání proroctví, v té době jsme byli s tátou v laboratořích, proto jsme tam nebyli a dnes ráno mi o tom v práci řekli," vysype ze sebe udýchaně, když k nám doběhne. Jednou rukou se opře o moje rameno, aby se vydýchala.

,,Ne, jsme v pohodě, zrovna za tebou jdeme," odpovím jí a kývnu na Matta, aby jí ukázal šipku. Ten k ní natáhne ruku, aby si ji máma mohla lépe prohlédnout. Mamka se na ni jen zaraženě podívá a oči se jí rozšíří. Dech se jí zničehonic zadrhne.

,,Co?" ptám se a zkoumavě si ji prohlížím. 

,,Až uvnitř," pronese rychle, chytne mě za loket a svižným krokem nás odvádí dovnitř budovy.

,,Mami, au," syknu na ni, protože mi doslova drtí mou paži.

,,Promiň," zamumlá, svoje sevření povolí a zarputile pokračuje v cestě. Nechápavě se ohlédnu po Mattovi, který jde vedle mě. Jenom zmateně pokrčí rameny a nijak její chování nekomentuje. Během několika sekund jsme se přiblížili až před vědecký ústav. 

Právě teď vstupujeme do výšky se tyčící budovy, která je prakticky celá ze zrcadel. Nebo alespoň takový pocit máte, když ji vidíte z venku, protože to vypadá, jako byste se koukali do zrcadla. Ve skutečnosti ji tvoří z větší části sklo a beton, jejich povrch je pouze pokrytý speciální vrstvou, aby nebylo vidět dovnitř. Často tu mají problém s tím, že jim do oken narážejí ptáci. Nedivím se.

Ovšem vevnitř to vypadá naprosto jinak. Všechno je sladěno do bílé, krémové a hnědé barvy. Prostě typické doktorské a výzkumné prostředí. Akorát tu není ten nemocniční puch. Přímo před námi je recepce s příjemné vyhlížející blondýnkou sedící za pultem. Myslím, že se jmenuje Rachel. 

,,Dobrý den," pozdraví nás se zářivým úsměvem. Máma jen přikývne a my s Mattem zamumláme něco na způsob pozdravu, stejně nás velmi dobře zná. 

Míříme k výtahu, který se nachází nalevo od recepce. Najednou se zpoza rohu vynoří chlapík ve středních letech s prošedivělými vlasy a jakmile si nás všimne, tak se mu na tváři objeví přátelský úsměv.

,,Maggie! Všude jsem tě hledal, potřeboval bych..."

,,Teď ne, Luku, promiň," odmítne ho máma a pokračuje dál k výtahu.

,,Jinou odpověď jsem ani nečekal," zasměje se Luke a mávne nad tím rukou. ,,Stavim se potom," dodá ještě. 

,,Fajn," odpoví máma a zmáčkne tlačítko, aby přivolala výtah. Ten s cinknutím přijíždí a my nastupujeme. Jakmile se za námi zavřou pozlacené dveře a výtah se dává do pohybu, ptám se: ,,Hele mami..."

,,Až v laborce," přeruší mě. Tohle je opravdu její specialita. Už teď vím, že je zbytečné pokoušet se o nějaký rozhovor, proto si založím ruce na prsou a protočím oči. Matt se našemu chování jenom tiše uchechtne. Přesto dost hlasitě, abych po něm mohla zlostně loupnout očima. V obraně zvedne ruce, ale v očích mu stále hoří rošťácké plamínky. 

Dveře výtahu se najednou otevírají. Ani jsem nezaregistrovala, že se zastavil. Máma rázně vystoupí a jde na konec chodby, kde má svou laboratoř. Zadá bezpečnostní kód a my můžeme konečně vstoupit dovnitř. 

,,Dej mi tu šipku," přikáže Mattovi a natáhne k němu ruku. Ten beze slova poslechne a podá jí zmiňovaný předmět. 

Máma zúží oči do tenkých škvírek, zatímco si ji prohlíží. ,,Myslela jsem si to," zamumlá a stále šipku obrací v ruce a zkoumá ji ze všech stran. 

,,Co sis myslela?" 

,,Šipka pohanů," prohlásí a upře na mě svůj pohled. ,,Víte, asi jste o nich nikdy neslyšeli..."

,,Slyšeli," přeruším ji tentokrát já. Mámino obočí vyletí překvapeně nahoru. 

,,Opravdu?" zeptá se a položí šipku na stůl. ,,Od koho?"

,,Ten stařec, který předčítal proroctví nám o nich řekl," odpoví za mě Matt. Máma po něm střelí pohledem, ale ihned nervózně uhne.

,,A my si říkali, že by ses na ní mohla podívat, když obsahuje nebo obsahovala nějakou uspávací látku," doplním. 

Máma se zdá zamyšlená, jako by mě ani nevnímala. Chvíli jen tak stojí a dívá se do prázdna. 

,,Mami?" zeptám se jí. Mamka zamrká, aby se probrala ze svého transu a křečovitě se na mě usměje: ,,Jo, kouknu se na to, samozřejmě."

,,Nechtělas nám říct ještě něco?" ptám se. 

,,Ne... ne, proč?" odpoví rozladěně a obrátí se zpět ke stolu. Začne na něm přerovnávat různé věci, i když je tam všechno perfektně poskládané. 

S Mattem si vyměníme zmatené pohledy.

,,Tak proč jsi o tom nechtěla mluvit venku a hnala jsi nás sem?" nevzdávám se. Máma se na mě znovu otočí a o poznání klidněji se na mě usměje. 

,,Chtěla jsem mluvit o těch pohanech, protože by se o nich na veřejnosti mluvit nemělo, ale když už o nich víte..." řekne a pokrčí rameny. Opět rychle střelí očima po Mattovi, ale okamžitě uhne. Co s ní je? 

V jejích očích jsem postřehla náznak něčeho, co nám odmítá prozradit. Otočí se od nás a přejde s šipkou ke stolu, kde má mikroskop a ostatní vybavení na zkoumání nejrůznějších předmětů. 

,,Víte co, rozeberu tu šipku. Až to bude, tak ti zavolám," řekne a ani se na mě nepodívá. 

,,Dobře, tak ať se ti daří," opáčím. Máma jenom přikývne, zatímco si připravuje potřebné věci k prozkoumání šipky. 

Trhnu hlavou ke dveřím, abych Mattovi naznačila, že odcházíme. Jakmile vyjdeme ven a dveře se za námi bezpečně zaklapnou, tak se pevně podívám Mattovi do očí a prohlásím: ,,Něco nám tají."