Memories: Prophecy

Les

Kráčím lesem. Okolo mě štěbetají ptáci a v dálce slyším zurčení a klokotání potůčku. Zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu s příměsí lesní vůně a zvednu hlavu k zamračenému nebi.

Na můj obličej spadne první ledová kapka a pomalu steče po mé líci. Další krůpěje na sebe nenechávají čekat. Zavírám oči a nechávám lehký letní deštík skrápět mou tvář. Po chvíli přeháňka ustává, protože mraky na obloze se postupně protrhávají. Pomalu nastává večer, neměla bych se tu zdržovat moc dlouho, protože se tu mohou vyskytovat i divoká zvířata jako třeba vlci. Na potvrzení mých myšlenek v dálce uslyším táhlé vlčí vytí.

Rychle se probírám ze svého opojení a pokračuji dál lesní stezkou. Cestou přejíždím konečky prstů po tvrdé a nedobytné stromové kůře. Vše kolem mě je tak podivně uklidňující.

Po pár metrech přicházím na palouk, uprostřed kterého se nalézá rozložitý strom, jehož větvemi pronikají poslední odpolední sluneční paprsky. Po obvodu celého prostranství rostou měsíční květiny, které značí blížící se lunární slavnosti.

Klekám si ke květinám a začínám je trhat, abych z nich mohla uvít slavností kytici. Jsou tak krásné a křehké, že mě skoro mrzí připravit je o jejich domov v půdě. Něžně uchopím jednu květinu za stonek a zblízka si ji prohlédnu. Kališní lístky jsou tak neuvěřitelně sněhobílé, ale to není to jediné, v čem se skrývá jejich kouzlo. Opravdu přenádherné jsou v momentě, kdy na ně dopadne měsíční světlo, protože v tom okamžiku se začnou třpytit krystalky, které se ukrývají v jejich listech.

Chystám se přetrhnout stonek měsíční květiny, ale v tom okamžiku za sebou slyším křupnutí větvičky. Polekaně se zvedám a otáčím se. Nikde nikdo. Pohledem těkám na všechny strany a hrdlo se mi stahuje úzkostí, když na opačném konci palouku spatřím ve stínech mužskou postavu. Celé mé tělo je ztuhlé a nejsem schopna ani nepatrného pohybu. Ztěžka polknu, když spatřím, jak postava vystupuje na denní svit. Jakmile na ni dopadnou sluneční paprsky, chce se mi úlevou a především radostí vykřiknout.

,,Musíš mě tak děsit, kovboji?" optám se Matta, který velmi pomalým krokem překonal skoro celou vzdálenost až ke mně. Věnuje mi jeden ze svých poloúsměvů a do vlasů mi zastrčí jednu měsíční květinu, kterou držel v ruce.

,,Jako bys mě neznala, sluníčko," pronese hřejivě a přitáhne si mě do náruče.

,,Stýskalo se mi po tobě," zašeptám. Se zavřenýma očima se tisknu k jeho hrudi a vdechuji jeho příjemnou pomerančovou vůni.

,,Mně taky, Emily," vtiskne mi polibek do vlasů na temeno hlavy. ,,Ale přece jsem nebyl pryč tak dlouho, ne?"

,,Dva týdny je až moc dlouhá doba," postěžuji si a lehce se zamračím. To vyvolá na Mattově tváři úsměv. Přejede mi svými prsty po čele, aby mi vyhladil vrásky.

,,Tak je to mnohem lepší," zašeptá a zhluboka se mi podívá do očí. Snad nikdy nepřestanu žasnout nad jeho azurově modrýma očima, které v sobě nepochybně skrývají celý širý oceán. Pomalu se ke mně nakloní, ale v tu chvíli se za mými zády ozve zaskřípání a něco mě štípne do paže. Okamžitě upadám do bezvědomí.

Probouzím se v nějaké místnosti, kterou vidím poprvé v životě. Sedím zkroucená v nepohodlné poloze na tvrdé židli a cítím, jak mé ruce jsou svázány s těmi Mattovými. Neuvěřitelně mě pálí celá pravá paže, bolest mi vystřeluje až do hlavy. Pokouším se udržet ztěžklá víčka otevřená a mžourám okolo sebe. Obklopují nás čtyři šedé zdi bez oken, dokonce nevidím žádné dveře.

,,Matte?" zamumlám a ztěžka polknu, abych odstranila ten knedlík tvořící se v mém krku.

Matt v odpověď pouze zasténá. Alespoň trochu se mi uleví, když vím, že je naživu. Začínám přemítat, jak bychom se z této situace mohli dostat. Snažím se vymyslet nějaké řešení, ale můj mozek není schopen udržet souvislou myšlenku. Jako kdyby byl obklopen mlhou. Nepochybně nás něčím nadrogovali. Ale počkat, snad stále budou fungovat naše schopnosti.

,,Matte? Dokážeš pohnout těmi pouty?" šeptám ze dvou důvodů. První je ten, aby mě nikdo neslyšel a druhý je ten, že moje hlasivky nejsou schopny vyvinout vyšší hlasitost.

,,Zkusím to," vydechne. Dokážu si představit, jak urputně se soustředí, aby to vyšlo. Zavřu oči a zakloním hlavu. Prosím, modlím se. Najednou cítím, jak lano povolilo. Srdce mi radostně poskočí.

,,Jako za starých časů, kovboji," pronesu. Matt se pouze uchechtne. Teď je řada na mně, abych nás zneviditelnila. Soustředím se celou svou bytostí a po pár sekundách se mi to opravdu daří. Uvolňuji ruce z pout a přecházím k Mattovi, abych ho také zneviditelnila. Chytám ho za ruku a pohlédnu mu do obličeje, který je plný vyčerpání.

,,V pohodě?" optám se starostlivě. Zmůže se na pouhé přikývnutí. Jednu ruku mu ovinu kolem zad, abych ho podepřela. Společně se potácíme ke dveřím, které jsem předtím neviděla, protože jsem k nim byla otočená zády.

Jsme pouhých pár kroků od nich, když se znenadání rozlétnou a v nich stojí postava oděná celá v černém od hlavy až k patě. Na hlavě nemá snad ani otvory na oči.

,,Kampak, kampak," prohlásí hlubokým, posměšným hlasem a vytáhne pistoli.

Srdce se mi divoce rozbuší, jako kdyby mi snad chtělo vyskočit z hrudi. Takhle jsem si svou smrt rozhodně nepředstavovala. Neznámý zamíří na mou hlavu a zmáčkne spoušť, ale v tom okamžiku mě zakryje Mattovo tělo a kulka zasáhne místo mě jeho hruď. Mattovy nohy se podlomí a celé jeho tělo se zhroutí na zem.

,,Tebe si nechám na příště," zavrčí člověk v černém a zabouchne dveře.

Nevěřícně pohlédnu na Mattovu nehybnou postavu ležící na zemi. Ne, tohle není pravda, tohle se nestalo... Tohle se prostě NEMOHLO stát.

,,Matte?" hlesnu z posledních zbytků naděje, že je tohle celé jenom špatný vtip. Sesouvám se na zem k Mattově hlavě a třesu mu ramenem. Nic, žádná známka života.

Moje tělo se rozechvěje nekontrolovatelnými vzlyky. ,,Ne, ne... NE!"