Memories: Prophecy

Odhalení

Mlčky se vydáváme chodbou do podzemního podlaží. Celá chodba je z bílého plastového materiálu, který tlumí všechny naše kroky. Ve stěnách jsou neznatelné obrysy dveří a nepatrné obdélníkové krabičky, kam se zadává bezpečnostní číselná kombinace. 

Nervózně si mnu prsty u rukou, které jsou úplně ledové a pokryté nepříjemným studeným potem. Otřu si je do kalhot, ale ani to nepomáhá. 

Táta se zastaví před dveřmi na konci chodby a vyťuká kód. Ve stěně se zvýrazní dveře a se zasyčením se odsunou. Jakmile vstoupí dovnitř i ten poslední z nás, automaticky se místnost uzavře. 

Už jsem tu velmi dlouho nebyla. Celý pokoj je laděn do šedé barvy. U zdí stojí ocelové stoly, na kterých se nacházejí nejrůznější počítače a další bzučící a blikající přístroje, momentálně všechny se zčernalou obrazovkou. Uprostřed místnosti je široký laboratorní stůl, na jehož povrchu se válí nejrůznější pinzety, kádinky, misky, papíry s poznámkami a je tu postaven i velký mikroskop. 

Levá strana místnosti je vyhrazena dvěma kartotékám a pracovnímu stolu, za který rodiče právě teď usedají. Já s Elenou nejistě postáváme u dveří. 

,,Neposadíte se?" zeptá se máma a ukáže na dvě židle naproti nim. Připadám si jak u výslechu, když ztěžka dopadnu na měkké polstrování. 

Nikdo z nás nic neříká a navzájem se vyhýbáme jakémukoli očnímu kontaktu. Po několika nekonečných sekundách si táta odkašle a opře se lokty o stůl. 

,,Takže, asi nemá cenu jen tak nesmyslně žvanit, tudíž přejdeme rovnou k věci," odmlčí se a podívá na mámu, která ho pohledem povzbudí k tomu, aby pokračoval. 

,,Začíná to dobře," ušklíbne se Elena a pohodlně se opře. Táta její poznámku přejde bez komentáře a upřeně se na mě zadívá očima tak podobnýma těm mým. 

,,S Mattovými rodiči se to má tak, že..."

,,Že jsou pohani," přeruší ho Elena, ,,to nám došlo. Nemusíš to tak dramatizovat."

,,Eleno," napomene ji káravým hlasem máma. 

Táta si povzdechne a pokračuje: ,,Jo, víceméně to tak je."

,,Víceméně?" zeptám se a povytáhnu obočí. 

,,Dobře, jsou to pohani."

,,Jak se to stalo? Umřeli přece při autonehodě, když bylo Mattovi devět let," přeříkám čistá fakta. Nebo jsem si alespoň dosud myslela, že to je pravda. Rodiče si vymění úzkostlivé pohledy a slova se tentokrát ujme máma. 

,,Ne, neumřeli," pronese tiše, ,,nafingovali to."

,,Proč by to dělali?" zamračí se nechápavě Elena. 

,,Jeho rodiče se specializovali na studium pohanů, pokud to tak můžu říct. Zkrátka o nich sbírali nejrůznější informace, ke kterým jsme neměli přístup ani my," vysvětluje máma, ,,dávali je rovnou naší vládě. Ostatně právě vláda jim to dala za úkol, protože to byli jedni z nejschopnějších vědců."

,,Mattovi rodiče byli naši nejlepší přátelé, ale v posledních letech se hodně změnili. Neustále trávili čas v lesích, jednou zmizeli dokonce na několik týdnů a nikdo nevěděl, kde jsou," pokračuje táta, ,,ale my už se na to nedokázali dívat. Snažili jsme se o tom s nimi mluvit, ale vždy nás něčím odbyli. Zanedbávali svoji práci a především i Matta. I jeho jednou vzali na dva týdny pryč a když se vrátili, všichni byli velmi rozrušení. O tři týdny později zmizeli." 

Všimla jsem si, jak se schválně vyhnul slovu zemřeli. Ani já ani Elena se nijak nesnažíme do vyprávění zasahovat. Při každé další větě se mi ale stáhne žaludek o něco víc. 

,,Den před jejich údajnou smrtí jsme s nimi mluvili. Byla už noc a tady v laboratořích bylo velmi málo lidí. Oni si nás zavolali a vysvětlili nám, že tenkrát, když byli i s Mattem pryč, tak se zúčastnili obřadního rituálu přijímání mezi pohany," táta si odkašle a přejede po nás pohledy. 

,,Ale vy jste říkali, že Matt..." nedopovím větu kvůli knedlíku tvořícímu se v mém krku. 

,,On není pohan. Zkoušky jsou velmi fyzicky náročné a Matt byl tenkrát moc malý na to, aby je zvládl. Ovšem jeho rodiče byli úspěšní. Snažili se nás přesvědčit, že je to to nejlepší, co je kdy mohlo potkat. Především jeho matka byla úplně zfanatizovaná, jako kdyby měla snad vymytý mozek. Najednou zničehonic začala s takovou nenávistí mluvit o naší civilizaci a technice, že z ní šla neuvěřitelná hrůza. Mattův otec byl poněkud klidnější, tak ji uklidnil a společně nám vysvětlili svůj plán, jak vlastně chtějí zemřít. Myslím si, že jsme snad jediní lidé, kteří doopravdy ví, jak to s nimi je. Ještě  nás požádali, zda bychom se o jejich syna mohli postarat."

,,My jsme samozřejmě souhlasili," přihlásí se o slovo máma, ,,i když jsme se je snažili přesvědčit, ať to nedělají. Řekli nám však, že už je pozdě, protože si nechali odstranit tetování."

,,Odstranit tetování?" zeptá se nevěřícně Elena. 

,,Ano, po složení všech zkoušek je tohle poslední podmínka pro přijetí mezi ně."

,,Ale to znamená, že..."

,,Že přijdou o své schopnosti. Ano. Bylo to však jejich rozhodnutí," dodá tiše máma. 

,,Ale je tu ještě důležitější věc, kterou nám řekli." Ani jeden z rodičů se nemá k tomu, aby nám to objasnil, ale nakonec se toho ujímá táta.

,,Řekli nám, že Mattův čas ještě přijde."

Odmlčí se a vážně na nás pohlédne. ,,Vrátili se pro něj."