I want you

~169~

Sára

„Maminko!" „Miláčku!" Sevřela jsem Zayna v náručí. Zayn je zaskučel, když viděl, že si beru malého do náruče. Pravda, že jizva trošku zabolela, ale za jeho radost v očích, že je u mě, za to stála.
Zayn mi jej nechal jen chvíli.

„Tatínku, já tě mám rád. Ale chci za maminkou." „Já vím chlape. Ale maminka má ještě bolavý bříško. Jsi pro ni teď těžký." „Hm..." Vytáhla jsem se na špičky a dala mu alespoň pusu.
Přebrala jsem si od doktora zprávy a zatímco se Zaynie mazlil se Sofinkou, já mířila za Adámkem. Sestřičky mě s úsměvem přivítaly, já zaraženě stála nad chlapečkem.
Všechny hadičky byly pryč.
Měl na sobě plínečku, která proti jeho tělíčku byla stále obrovská, brýličky, pěstičky držel v pěst a měl strnulou tvářičku. Sotva mi jej však sestra dala, zhasla a sundala brýle, otevřel očka, která se zaleskla.
Po krmení, šeptání omluv, že jsem u něj nebyla, nás čekal primář.
Zaynie seděl se Sofi v křesle, huhlal na doktora, ať si holčičku pochová, ale opatrně a s vděkem vzal papíry s fixy. Sloužilo to jako páska na pusinku. Ani nemukl, jen sem tam přiběhl pohladit Sofinku v Zaynově náručí.

„Myslíte to vážně?" „Naprosto." „Opravdu?" Zašeptala jsem v slzách, kolena se mi podlomila a Zayn měl co dělat, aby mě zachytil. I on byl na měkko, měl v očích slzy a křečovitě se usmíval. „Ano!" Podepřel mě i doktor.
Uslzeně jsem pohlédla k Zaynovi. Sklonil se a i před doktorem, mě něžně políbil.
„Vidíš, lásko? Budeme mít chlapečka konečně doma!" Kývám, zbytek týdne a víkend přetrpím a hned v pondělí ráno, budím Zayna už v sedm.
Rodiče jsou stále doma, Trisha se vrátila do Bradfordu. Oznámila nám to mezi dveřmi a sotva odjela, chtěla jsem jít k Maxovi. Zpod rohožky koukala nějaká obálka a v ní list papíru.

Max se omlouval za dusno, co u nás způsobil, a dohodl se s Trishou, že oba vyklidí pole, dokud tu budeme mít rodiče. Jel za ní a vrátí se s ní, až ona si tam vyřeší vše potřebné. Rozhodli se, že spolu opravdu začnou žít a oba počítají s tím, že máme dotazy. Vše nám zodpoví, teď je však máme nechat být a nechat je žít v naději, že jim to oba přejeme.
Za sebe jsem jim to přála, i Zayn, po chvilce váhání nadšeněji kývl. Neměla jsem však odvahu z něj tahat, proč je na jednu stranu na pochybách. Měl strach, že Max ublíží jeho mámě, nebo máma Maxovi a zasadí mu tak další ránu? Kdo ví...

„Mami, nebudeme si je brát, za pár hodin jsme zpátky. Sofinka má nový sunar v lince, Zaynie má mít ještě dietu. Žádné sladkosti! Ani lízátko!" Zvedla jsem prst směrem k Yaserovi, když se nadechoval. Našpulil pusu, úsečně kývl a odešel.
Zayn do sebe kopl kávu, zasmradil kuchyň cigaretou a se zíváním mířil k autu. Zabrejkovala jsem za jeho zády a dosedla na zadek. Okamžitě se ke mně vrátil a se smíchem si mě vzal přes rameno.
Vztekala jsem se, co tomu počasí šibe. Bylo pár dní po začátku listopadu a přes noc udeřil silný mráz a rovnou i trochu nasněžilo.
Zaynie byl samozřejmě nadšený. Tohle neznal a nemohl se dočkat, až napadne víc sněhu a on bude s tátou běhat po zahradě a dělat sněhuláky.
Jediné, co jej štvalo by to, že teď nemohli na motorku. Podle Zaynova očekávání, byl malý nadšený. Hystericky pištěl, šplhal do tátovi náruče a s výrazem libového frajera, se na motorku posadil a dělal, že řídí. Přílib, že jak bude jaro, tak motorku provětrají jej utišil a od rána štěbetal, že doufá že napadne sněhu víc, aby mohl ven.

Pobaveně jsem se jej zeptala, jestli se těší víc na sníh, nebo brášku. Zasekl se, našpulil pusu a pevně mě objal. „Na Adámka! Budu se koulovat s ním!" To vyvolalo smích u všech.
Teď se chechtal v okně, když viděl, jak mě Zayn nese.

Spokojeně jsem se obracela k zadním sedačkám. Už byly tři. Byla uprostřed, černošedá a seděl uvnitř plyšák od Zaynieho, pro brášku.