I want you

~92~

„Sári?" „Zayn se probral!" „Cože?! Hned jsme tam!!" Nepočkal ani na odpověď, položil mi to a já s nejistotou přiblížila k Zaynovi. Teď, když se probral vypadal strašně zranitelně a pořád hrozně.

Povytáhl obočí a zakmital ukazováčkem.

„Copak?" Ukázal k tabulce a fixu. „Hm?"

„Sere mě, že nemůžu mluvit, že se nemůžu postavit a pořádně tě obejmout... Odpovíš mi na něco?"

Kývnu a hladím jej po tváři.

„Ty víš, co mi vše je, že?"

„Doktor mi všechno řekl... Táta to dovolil, nezlobíš se, ne?"

„Ne, jistěže se nezlobím! Jen... On řekl, že nemám nic s páteří, ale když necítíš nohy, tak je něco špatně přece... Sári, já ty nohy necítím."
„Cože? Jak je necítíš? Jsou zlomené... Proto je necítíš..."
„Já myslím, že to není kvůli zlomenině... Lásko, co když-" Zachytila jsem jeho dlaň a nekompromisně zavrtěla hlavou.

„Jsou zlomené! Ne ochrnuté! Rozumíš?" Kývl, ale myslel si svoje a ve mně červ pochybnosti také hlodal.

„Zayne!" Zaynovi se na tváři objevil úsměv. Nechal se obejmout od táty, pak od mámy a té pak hladil bříško.
„Mimčo?" Načmáral na tabulku.
„V pořádku, a budou dvě!" Vydechl Yaser, hladil ho ve vlasech a Zayn na mě pohlédl s pootevřenou pusou.
„Takže přestaň dělat lazara a pohni si domů! Budu potřebovat tebe i Sáru." Zakření se, píše rodičům věty, já tiše mizím.

„Je tu doktor, prosím?" „Je u sebe." Houkne sestra přes rameno. Klepu do dveří inspekčního pokoje, doktor mi otvírá s příslibem, že hned se nám bude věnovat.

„Může být ochrnutý?" Strčím nohu mezi dveře, když chce zabouchnout. „Prosím?" „Jestli může být ochrnutý." „Na páteři nejsou změny viditelné, mícha je taky bez poškození. Proč se ptáte?" „Protože necítí nohy." „Jsou zlomené-" „Poškození mohlo být skryté. Chci vidět jeho snímky."
„Slečno, nejste lékař ani osoba k tomu kompetentní." „Ne, ale jsem blízká osoba zdejšího pacienta a pokud jste něco zanedbal, garantuji vám, že vaši lékařskou praxi rozmetám na malé kousíčky a vy si jako lékař už neškrtnete."

V očích má vztek, ani se ho nesnaží skrýt, ale nakonec mi snímky ukáže.

„A tohle je co?" Pohlédnu na dva, mírně odlišné snímky, byť jsou Zaynovi. „Co?" „Tenhle flek...?" Doktor mě odstrčí a namáčkne se k rentgenovým snímkům. „Vypadá to – to je-" „Otok." Pronesu suše a neudržím se. Drží se za tvář, vyděšeně ustoupí o krok vzad a sestra, která snímky přinesla, ječí, jak kdybych ji mordovala.

„Ty kreténe! Nic nemá s páteří?! A tohle je co?! Jak jsi ty mohl dostat diplom!" „Sáro, co se děje?!" Sundal mě z doktora Yaser.
„Zayn necítí nohy! Doktor tvrdil, že nic s páteří nemá! Ale má!" Rozbrečím se Yaserovi do hrudi. Chvíli mě nechápavě drží, pak sám po doktorovi skočí.
Za dvacet minut je u postele Zayna primář, který ho operoval. Sypal omluvy, nám všem. Zdejší doktor, který asistoval při operaci kontroloval snímky a primář mu bezmezně věřil.
Okamžitě domlouvá vyšetření, přes CéTéčko a rentgeny, až magnetickou rezonanci.

Dvě hodiny byl Zayn na vyšetřeních. Já seděla s mamkou na chodbě, ona na jediné volné židli, kterou ji půjčily ze sesterny, já se ji opírala o nohy. Yaser byl se Zaynem. „Už jsou tady!" Mamka se o překot zvedala, já ztuhla v pohybu.

„Mě to nezajímá! Nechci! Rozumíš?! Nech mě!" Ohnal se Zayn zdravou rukou. Chraptil, o to víc byl jeho hlas hrozivější.

„Sári! Počkej!" Skočil po mně Yaser, když vjel sanitář s postelí na pokoj a já se tam snažila procpat. „Co se děje?! Proč?!" „Přijde primář, počkej, prosím!"

„Co se děje?!" Dožadovala jsem se informací. I mamka naléhala, ale on zarytě mlčel. Primář přišel po víc jak půl hodině. Pokynul nám a odvedl nás do chodby za oddělením, kde bylo cosi, jako zasedací místnost. Začal promítat snímky z vyšetřeních.
Otok, kterého si ten debil nepovšiml, byl na všech. Srdíčko mi začalo bouchat, drtila jsem mamce ruku a útrpně čekala, až se primář vyjádří.

„Co ti Zayn napsal?" „Že necítí nohy, že musí mít něco s páteří...." Vydechla jsem zaraženě a on pokýval hlavou.

 „Vyšetření potvrdila jeho názor. Tady ten flek, tedy, otok, utlačil míchu. To co vidíte, je už jen zbyteček, naprosté minimum. Kdyby," Ukázal snímek týden starý a ten z dneška, kde byl otok opravdu několikanásobně menší. „Došlo k probuzení několik hodin po operaci, a on dal najevo, že ty nohy necítí, dalo by se to k velikosti otoku pochopit a doufali bychom, že až otok splaskne, do nohou se vrátí cit, ale teď-" „Chcete říct, že bude ochrnutý?!" „Zatím nemůžu s přesností určit, zda ano, nebo to je jen přechodný stav, ale momentálně..." „Sáro!"

Zastavila jsem se až před nemocnicí. Yaser se hnal za mnou, udělali jsme pozdvižení na celou nemocnici a venku, když mě chytil, jsem mu sjela k nohám.

„To nevadí! Hlavně že se probral! Jakmile srostou kosti, začne rehabilitovat. Rozhýbe se!" „Co to mělo znamenat, když jste se vrátili?! On to ví, že?!"
 „Slyšel doktora, který prováděl rezonanci. Okomentoval snímek slovy: „No jo, další mladej, nepoužitelnej, ochrnutej. Jo počkat, to není motorkář? Ah... No chudák kluk, ten se už na nohy asi nepostaví." „Tati..." Vzlykla jsem a nechala ho, aby mě vzal do náruče.