I want you

~85~

Zayn

„Tak s čím chceš pomoct?" „S tímto." Bouchl dlaní do několika krabic. Potisk znázorňoval, že se jedná o dětskou postýlku, další krabice ukrývala přebalovací pult a ty další, nějaké hovadiny. „Ok, tak jdem na to."

„Odpustíš mi moje chování?" Zastavil mě, když jsem chtěl krabici rozříznout. „I ty mi máš co odpouštět, takže jo." „Slibuju ti, že se teď všechno změní. Můžeš si se Sárou dělat, co budeš chtít, jen ji neubližuj." „Nikdy ji neublížím. Řekl jsi, že až poznám tu pravou, tak se po jiné neotočím. Myslím, že Sára je tou pravou.
Jiný holky mě nezajímají, záleží mi jen na ní. Od doby, co je tady, jsem myslel jen na ni, ani jsem s žádnou nespal. Chtěl jsem mít čistý štít. Aby mi mohla věřit a nemít strach, že ji jen ojedu a pošlu do prdele." Táta přikyvuje, poplácá mě po zádech a zastřeným hlasem pronese, že začneme postýlkou...

Než skončíme, nanosíme to do ložnice, kde se táta rozplývá, jak by chtěl jednus těnu natřít nějakou veselou barvičkou a něco na ni nakreslit - "To bys mohl ty, dětské motivy snad zvládneš, hlavně ne žádné Marveláky a karikatury" - je večer. 
Sára s Monikou jsou stále někde v trapu. Sporadicky mi odpovídá na smsky a je mi jasné, že si to s mámou užívá. Jsem za ni rád, a sám se přidám k tátovi, když na mě ťuká, jestli nenačneme pivo a nemrknem na zbytek fotbalového zápasu. 
Když fotbal skončil, vrátil jsem se nahoru a hlavou mi znovu začala šrotovat představa, našeho miminka. 

Hrabal jsem se v jejím pokoji, otvíral všechny šuplíky, i pod postel nakoukl a nakonec jsem prášky našel v komodě.
Dveře pokoje se otvírají. Zmizím na poslední chvíli a blistr schovám do nočního stolku.

„Jsi šikulka." „Cože?" „Byla jsem se podívat s mamkou v ložnici, na postýlku a tak... Táta říkal, že jsi to zase složil sám, že jemu volali z práce a než to vyřešil, tak jsi skládal přebalovací pultík." „Jsem prostě super chlap." „Superhero?" „Tvůj?" „Jen můj." Kření se, přeleze mi od nohou na klín a posadí se. Hladím ji po stehnech, vrtí hlavou, že teď se nechce bavit, co nakoupily s Monikou, ale chce pusu.

„Co je?" „Celou dobu přemýšlím, nad tím tvým výrazem, když jsme museli slíbit, že nebudeme mít miminko." „Co se ti na něm nelíbilo?" „Trvalo ti to..." „Co když," Pomůže mi, sundat jí triko a se smíchem skončí pode mnou. „Chci, aby tady rostlo opravdu moje dítě? Hm?" Šeptám ji do rtů. „Pár hodin zpět, jsi mi šeptala, že ti mám miminko udělat. Nechci slibovat něco, co nemůžu splnit, proto mi to tak trvalo." „Nevzala jsem si tu noc prášek..." „Ani další noc, si ho nevezmeš." „Cože?" Odstrčila mě a rozběhla se do svého pokoje.

„Kam jsi je dal?!" „Snažíš se znít nebezpečně?" Pobaveně jsem ji sledoval, jak se blíží k posteli. V očích měla pobavení, nezlobila se, jen si chtěla hrát.

„Vyhodil." „To jsi neudělal." „Myslíš?" „Co řeknu mamce, hm? Mamka mi na ně dávala peníze pár dní zpátky." „To znamená, že bych je měl zaplatit já, že?" „Mm." Zavrčím. Zamkla dveře, sundala si šortky a vlezla mi znovu na klín. Vrtěla se, hladila mě po hrudi a v očích se ji sbírala nadrženost.
„Tak co, kde jsou? Nebo je raději znovu zaplatíš?" „Nezaplatím a nejsou. Nebudeš je brát. Stejně je to svinstvo." „Takže," Zasténala mi do ucha, když se narovnala, odhodila podprsenku a zachytila moje dlaně, které měly určitý cíl. „Hádám, že máš zásobu kondomů." Brouknu na souhlas, periferně zahlédnu, jak je chce hledat v nočním stolku.

„Počkej, počkej, na co kondomy?" S uculením skončí na zádech. Omotá mi nohy kolem boků, dlaně má přiložené na mém krku a něžně mě kousne do brady.
„Když nemám prášky, nemůžeš se do mě přece udělat." „Nemůžu? Co když se nezeptám na svolení?" Zasténá, prohne se a vykasává mi tričko. „Nemůžeš mi sebrat, co miluju. Moc dobře víš, jak rád to dělám." „Tak mi vrať prášky." Celou dobu, ji okusuju krk, tvořím modřinky a beru to jako legraci, celou tuto konverzaci, ale teď už mě štve.
Zaostřím na její tvář a zarazím se. Krom nadrženosti, ji z očí svítí pobavení.

„Lásko, já chci miminko, chci ho s tebou! Chci mít chlapečka," Dala mi pusu a prohrábla mi vlasy. „S tvýma očima a úsměvem, ale teď to nejde. Ne teď hned." Zakňourala a tiše prosila, ať ještě chvíli počkám, pár měsíců.
„Teď jsme slíbili, že si dáme pozor, nemůžu přijít za měsíc s tím, že čekáme miminko." „Jenže tu noc, sis prášek nevzala, co když se to povedlo? Nebo sis vzala tu sračku po?!" „Ne!" Tlačí mi do hrudi. Milostivě se položím na záda a čekám, co z ní vypadne.

„Můžu a nemusím být. Já miminko opravdu chci," Šeptá mi do ucha. „Jen musíme chvilku počkat." „Jak dlouho?" „Měsíc, dva..." „Jsou ve stolku..." „Nezlob se." „Já se nezlobím. Jen ho chci teď." Dusí smích, svleče mi tričko a líbá mě na hrudi.

„Co bys vlastně chtěl?" „Nevím." „Ne?" „Kluka, protože další miminko by mohla být holčička, aby se mohla schovávat za bráchu, až povyrostou. Na druhou stranu holčičku, sladkou blondýnku, nebo modrookou panenku, kdyby měla tmavý vlásky. Ty?" „Chlapečka, aby ochraňoval holčičku. Aby měl tvoje oči, tmavý vlásky a tvou pusu se stejným úsměvem."