I want you

~124~

Sára

Tvrdě mi pohlížel do očí, z těch jeho čišel chlad a arogance, za kterou schovával bolest.

„Nenuť mě a pojď." „Je to tvá máma... Zayne, nechci vzít zpět, to, co jsem řekla. Ona tě nevychovala, to co jsi, na tom má zásluhu Yaser! Ale dala ti život. Má na tobě svůj podíl... Nebýt ní, nemám tě... Aspoň něco ji řekni." Stavěla jsem na špičky, držela jej za krk a v zádech jsem cítila její pohled.
„Nazvala tě děvkou! A ona sama je kurva... Kurvila se!" Zoufale jsem si stáhla jeho tvář níž.
„Ano... Je... Ani ten chlap, kvůli kterému odešla od táty s ní není... Ale-" Zacpal mi ústa dlaní, semkl víčka a sklonil se ještě o kousek níž.

„Nezlob mě, Sáro. Přes tohle, pro mě nejde vlak." Semkla jsem víčka a na rtech ucítila chuť jeho rtů. Chutnaly hořce, po cigaretě a já se i tak, hladově vytáhla na špičky a otřela se svým jazykem o jeho.
„Nezlob mě, lásko, nebo ti seřežu prdelku." Sykla jsem a zakňourala mu tiše do úst. Stiskl mi zadek v dlaních, pak mě po něm pleskl a vzal si Zayna znovu na ramena.

Nedalo mi to, abych se po pár metrech neotočila. Pořád tam jeho máma stála, dívala se na nás s nefalšovanou lítostí ve tváři. Omluvně jsem se na ni usmála a raději se zadívala před sebe.
Po dobu, kterou jsme byli venku, jsem neměla odvahu zavést řeč na toto téma. Řádil s malým na průlezkách, vyhazoval jej do vzduchu, Zaynie pištěl, já se raději nedívala. Už jsem viděla, že ho nechytí a nedopadne to dobře...
Zaynie neustále pištěl, kočkovali se, rvali se, seděli v písku a domů jsem se vracela s dvěma čuňátky. Zaynie se chvíli vztekal, že si jej táta nevšímá, když odepisoval Niallovi na sms a nasypal mu do vlasů kyblík písku. Dusila jsem smích, div nebrečela a bavila se pohledem Zayna. Vytřeštil oči před sebe a nevěřícně si prohrábl vlasy. Písek z něj padal a on se vytáhl na nohy.

K uším se mi doneslo, jak malého nazval syčákem a ten s pištěním utíkal z dosahu. Marně. Najednou visel hlavou dolů, klokotal smíchy a ječel o pomoc.

„Zayne! Je malý! Nedělej to!" „A on mi může sypat písek do vlasů?!" „Miláčku!" Nekompromisně jsem mu málého doslova vyrvala z ruky. On, nadšený něčím novým ječel, že chce ještě. Rezignovaně jsem Zayna políbila pod záminkou, ukradnout mu cigarety a po dlouhé době si na okraji hřiště zapálila. Chyba. Motala se mi hlava a Zayn se mi celou cestu domů smál. Tam jsem se smála jemu.

Malé čuňátko, se vyválelo na jeho polovině postele, pusinku, upatlanou od zmrzliny s pískem, který vzal cestou domů nevím kde, utřelo do sněhově bílé košile. Sotva jej Zayn vykoupal, vzal si jej do sprcháče, utekla mu osuška s nožičkama do obyváku.
Se smíchem se škrábal na pohovku, dožadoval se pusinek a když se Zayn objevil, s osuškou kolem boků, schovala jsem Zayna pod deku.

„Kde je?" „Kdo?" „Sáro!" „Kde je Zaynie?!" Na chvíli znejistěl, deka se zatřepala a on se začal přibližovat. „Kde je Zaynie?" „Netuším. Protekl ti odpadem?" Deka se zahihňal a s jekotem chytal Zaynie tátovu hlavu, když na něj skočil a začal jej vousy škrábat na břiše.
Večer nastalo normální dohadování se těch dvou, že Zaynie ještě nechce spinkat a Zayn mu marně opakuje, že se mu chce spinkat, jen to ještě neví.
Zaynie usnul a Zayn se mu objevil v koupelně. Tiše se smál, když jsem jej stáhla z okraje vany, kam se posadil, do vody a sundávala mu triko...

„Vím, že ti to pořád vrtá hlavou, ale musíš mě pochopit." Šeptal mi v ložnici do ucha. „Já to chápu, na jednu stranu..." „Já si třeba časem uvědomím, že jsem udělal chybu... Nevím, asi... Ale teď ji nedokážu obejmout a říct ji, že ji mám rád..." Kývnu a nechám se hlazením uspat...

Uběhlo čtrnáct dní. Jeho máma nás nekontaktovala, ani Yaser nebo máma, se o ničem nezmínili. Chvíli mi vrtalo hlavou, jestli jeho máma nešla a nezazvonila u nich, ale zjevně ne. Asi to bylo dobře, nevím. Sledovala jsem Zayna, jestli se nemění jeho chování, ale byl pořád stejný. Řádil se Zaynem, chodil do práce, pomáhal mi doma...
Po dalších týdnech, jsem to přestala úplně řešit a než jsem se otočila, byl najednou další rok pryč.
Zapalovala jsme svíčky na dortě, ve tvaru traktůrku, Zaynie nadšeně tleskal, křenil se od ucha k uchu a doma, krom jeho a dvojčat, bylo i pár kamarádů z hřiště.
Než skončila oslava, měla jsem toho nad hlavu. Zayn se mi tiše do vlasů smál, když Zaynie vyčerpáním usnul na trávě venku, jestli chci pořád tlupu dětí. Odpověděla jsem se smíchem, že ano, protože naše děti budou vychované. To co předvedlo několik dětí, mi rozum nebral a už vůbec jsem nechápala, reakce jejich rodičů, kdy jim to vlastně bylo jedno.
Smutně jsem stála nad kobercem v ložnici – jak se tam ti skřítci dostali, jsem netušila – a přemýšlela, jak odstraním tu obrovskou, červenou skvrnu, od jejich pitíček.

„Nervózní?" Objal mě Zayn jednoho zářijového rána kolem pasu a pevně stiskl. „Připadám si, jako prvňák." „Když se ti tam nebude líbit, ukončíš to, nebo přejdeš na dálkový." „Tobě to vadí, viď?" „Ne." „Nelži." „Sere mě to... Chci, aby sis školu dodělala... Ale nebudu u tebe. Mám o tebe strach." „Nic se mi tam nestane." „Co když jo? Lucy i Niall už tam nejsou, kdo tě ochrání?" „Zaynie... Nemůžu tě mít pořád u sebe, nemůžu se za tebe neustále schovávat." „Já vím... Ale já to mám rád. Když jsi bezbranná a víš, že já tě ochráním... Rád tě chráním." „Budeš mít tisíc příležitostí... Třeba to sama vzdám." „Třeba... Odvezu tě, hm?" „Dobře."

S bušícím srdcem, jsem vcházela do budovy, která mi zase přišla velmi cizí. K mému překvapení, jsem měla stejnou třídní, i stejné učitele. Po poznámce, že stará známa dorazila, začali učit a po skončení školy, kdy mi každou přestávku Zayn volal a já pak volala mámě, co Zaynie, jsem si připadala strašně vysílená a že už na to nemám hlavu.
Víc jsem myslela na to, že musíme zaplatit účty, mobily, co nakoupit za jídlo a další nezbytnosti...

„Jak bylo?" Přivítal mě Zayn na parkovišti. Laxně se opíral o auto a byl terčem chtivých pohledů. Kousek od jeho auta stála tlupa holek a mohla se uvzdychat. S pohledem vítěze, jsem se kolem něj omotala, žadonila o polibky a šeptala, že to vzdám. Smál se, opakoval, že jsem šikovná a musím to tu přežít. Ale on samozřejmě jinak bude rád, když budu doma a nebude mu máma vyvolávat, že dvě děti jsou hrozné, ale tři jsou peklo.

S úlevou jsem po ukončení studia, vyhodila čepku do vzduchu a hledala v davu lidí, tmavé kádě čokolády. Zayn měl v očích hrdost, i Zaynie, k mému překvapení, že ho to tu nebude bavit, se smál a tleskal s ostatními.

„Říkal jsem ti, že to zvládneš!" Skočila jsem Zaynovi do náruče. Matně jsem slyšela, jak mi máma gratulovala, Yaser překřikoval uječená dvojčata a Zayna, opakoval, jak jsem holka šikovná a Zayn mě mohl umačkat.
„Konečně se o tebe přestanu bát... Ty dva roky, se rovnaly každodenní hrůze!" Smála jsem se mu do rtů a pak vytáhla do náruče, čtyřletého prcka. Pusinkoval mě, opakoval, co slyšel od Zayna, jak jsem šikovná a že je na mě pyšný. Opička malá...

„Taťko! Odemkni auto!" Zayn běžel napřed, netrpělivě na Zayna hulákal a ten konečně auto odemkl. Zaynie v něm zmizel a vyřítil se s malou kyticí růží.

„To je pro tebe! Maminko moje!!" „Zaynie... Děkuju!" Pohlédla jsem k Zaynovi a on s úsměvem zavrtěl hlavou.
 „Na mě se nedívej, to on s tím přišel. Říkal jsem mu, že než sem pojedeme, zajdeme do květinářství a on rozbil prasátko." „Cože?! Zaynie, ale to byly tvoje penízky." „Ne, mami. Ty mi pořád něco kupuješ a chceš jen pusinky... Líbí se ti?" „Moc! Děkuju ti!" „Mám tě rád, maminko." Polykala jsem slzy a doma na mě v kuchyni, čekaly další květy. Koš růží se vzkazem a večer, po dokonalém milování, kdy mi Zayn před usnutím šeptal, že bych mohla znovu přestat brát prášky, jsem sama o tom uvažovala.

***********************************************************
Děkuji za komentáře, u předchozí kapitoly! :o) ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥