I want you

~136~

Zayn

Drze se na mě usmála a zatahala mě za vlasy.

„Nesnáším tě!" „Miluješ mě, Baby!" „Myslíš? Za to, co jsi řekl?!" Vřískla a i když mě pohledem vraždila, spokojenost se ji rozlila ve tváři. Vychutnával jsem si její nadrženost, to teplo, které mě spalovalo...

„Byla to sranda. Blbá sranda... Promiň mi to." Zachrčel jsem ji do ouška. Něžně mě kousla do rtu a kývla.
 „Myslela jsi to vážně?" „Co?" „To se sousedem." Vybavil se mi soused. Mohl mít něco přes třicet a až přehnaně se na Sáru usmíval, když jsme se potkali před domem. „Nevím. Poletoval tam v boxerkách, ale já věšela prádlo." Našpulí rtíky a tiše se mi do rtů směje, že jsem hajzlík.
„Ale, dneska to o zeď nechceme?" Šeptá, když ji odnáším do ložnice.
„Ne, chci tě v posteli." „Na všech čtyřech?" „Haha, už to nikdy neřeknu. Jen jsem tě chtěl zlobit, ale zase jsem já ten potrestaný." Před očima jsem měl její tělo, ručku, která dělala mou práci a spokojený výraz ve tváří. Skousla mi ret, zatahala a já na ni zaostřil.
„Ale líbilo se ti to." Brouknu na souhlas a hodím ji do postele. Usměje se, pokrčí nohy a začne si pode mnou, sama se sebou hrát. Chvíli se na ni dívám, honím si a ona přestane. Sklouzne z postele, chytí mi boky a bez skrupulí mi začne kouřit.
Nechám ji, jen chvíli...

„Co je?" „Miluju tě." Vytáhl jsem ji na nohy. Něžně se usmála, kývnula a dala mi ruce kolem krku. „Já vím." „Nikdy bych tě nepodvedl. Nedošlo mi, že se můžeš naštvat... Jsem vůl." „Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys mě podvedl?" „Cože?! Ne!!" „Říkáš, že na mně všechno miluješ. Jestli je to pravda, tak mě nepodvedeš. Zaynie, já tě miluju tak šíleně, jako ve chvíli, kdy jsem ti dala první pusu... Nikdy se to nezmění. Věděla jsem, že je to sranda, jen jsem to hrála." Hladí mě po tvářích, v očích má jiskřičky a když ji znovu hodím do postele a nalehnu, omotá mi nohy kolem boků.

„Nikdy bych to neudělal. Nemohl bych... Tvý tělo je jediný, který mě vzrušuje. Tvoje rty jsou pro mě drogou, žádná jiná, je nebude mít jako ty. Stejně jako oči, vlasy, smích, hlas... Baby, omlouvám se." Kývne, do ucha mi šeptá, že se nezlobí, ale chce satisfakci.
Stávám se její loutkou, kterou mučí. Trpím, čekám, zlobí mě a užívá si to. Až k ránu mi šeptá do krku, že je unavená a chce spinkat. Uspím ji na sobě, svírám ji, jak kdyby mi měla během mého spánku zmizet a oba se vzbouzíme až po poledni.

Vyslechneme si od rodičů kecy, co jsme jako dělali a za spěchu balíme. Zaynie se nám plete pod nohy, vyházel ze svého kufru oblečení a dal do něj hračky. Zoufale jsem se mu snažil vysvětlit, že si smí vzít jen něco. Plakal, prosil, sliboval... Sára nás pozorovala se zkroušeným výrazem. Pak jej přemluvila, že teď si vezme jen to, co jsme dovolili na azčátku a v Anglii mu koupíme to autíčko, na které si šetřil. Souhlasí, ale jen chvíli. Znovu začne smlouvat. Nechce auto, chce svoje hračky...

„Zayne!" „Hm?" „Poslouchej, broučku, maminka řekla, že ho koupíme, tak ti ho koupíme. Ale do letadla nemůžeme vzít tolik hraček. Víme, že je máš rád a kdybychom mohli, tak je vezmeme všechny, ale nejde to. Bavili jsme se s maminkou, že možná zůstaneme v Anglii bydlet. Najdeme si tam domeček a přestěhujeme se tam a pokud ano, tak všechny tvoje hračky tam převezeme. Ale teď to nejde. Můžeš si dát ke mně do kufru toho medvídka, ale tím to hasne, rozumíš mi?" „Bydlet tam?" „Možná... Ale je to naše tajemství. Nesmíš nic říct babičce, dědovi ani dvojčatům. Plácneme si na to?" „Jo! Tajemství..." Tetelil se spokojeně.
V kufru mi přistál medvěd, Sára měla taky jakéhosi plyšáka v kufru a když Zaynie večer odpadl, našel jsem Sáru v ložnici. Zbaběle a zároveň toužebně, jsem Zayna z pohovky přenesl do jeho pokojíčku. Věděl jsem, že když se vzbudí, bude plakat, ale...

Sára měla jen kalhotky, hladila se po bříšku a laškovně na mě mrkla.

„Tajíš mi něco?" „Ne... Přemýšlím, jestli se ti to už povedlo." Dál se hladí a s tichým smíchem mi vjede prsty do vlasů, když se ji položím mezi nohy a líbám ji bříško.

Část noci jsme promilovali, k ránu jsem k nám přenesl Zayna a po obědě, nás táta vezl na letiště. S Monikou a dvojčaty jsme se rozloučili doma, Lucy měla přes noc teplotu a Monika ji nechtěla brát, mezi tolik lidí.
Niall psal za sebe a Lucy sms, že jsou u jeho prarodičů, ale sami přemýšlejí o nějaké dovolené a že mají v plánu vyrazit na pár dní do Londýna, tudíž, jestli se tam někde nesejdeme...

Zatímco já probírám s tátou můj strach ze setkání s mámou a on mě uklidňuje, Sára dřepí s malým u oken, ze kterých lze vidět runwaye. O něčem si spolu špitají, občas se zasmějí a strach se u Zayna projeví až ve chvíli, kdy kapitán oznamuje, že budeme vzlétat. I Sára mi stiskne dlaň a Zaynie se snaží odepnout, aby ji mohl vlézt do náruče. Tiše jej konejšíme a on se uklidní. Svůj podíl na tom má i letuška, která mu přinesla jakousi obrázkovou knížku. Se Sárou si popisují zvířátka, já se dál utápím v myšlenkách na mámu.

Jaké to bude, co se tam stane, jak to dopadne... Zůstaneme nakonec v Anglii žít? Kdyby Sára chtěla, neváhal bych ani minutu a souhlasil i s Českem. Se mnou by byl problém jen v řeči. Zaynie by se naučil mluvit dřív... Jasně, pořád trochu šišlal, pletl se... Ale u něj se to bralo jinak. Když uslyšel před nějakou dobou Sáru, jak si zpívá nějakou českou písničku, stál vykuleně u dveří do kuchyně a prstíkem mi naznačoval, abych šel za ním. Po vysvětlení, že maminka pochází z jiné země a umí další jazyk, byl v šoku. Strávil se Sárou tři hodiny, kdy na něj mluvila česky, zpívala mu, říkala básničky... Uměl i teď víc vět, než já...

„Zlato?" „Hm?" Usmál jsem se k Sáře. „Bude to v pořádku. Teď už nemůžeme couvnout. Když se setkání nevydaří, tak se prostě sebereme a půjdeme na hotel..." „Jo." Mrknul jsem na ni a přidal se k povídání o knížce.

****************************************************
Děkuji, za komentáře u předchozí kapitoly... Scénka se Zaynovou nejapnou poznámkou, měla pobavit, ne vyvolat negativní emoce =D To byl účel... =D Opravdu jsem kdysi viděla nějaký obrázek, s takovým komentářem a dodatkem: "Zkus se udržet déle, jak 7 vteřin" =D