I want you

~71~

Sára

„To co jsi mi šeptala.... Nedošlo k tomu a teď už asi nechceš, viď?" Unaveně se nad něj vytáhnu a omluvně zavrtím hlavou. „Nepotřebuju to, jen zvědavá otázka." „Chci to, ale ne teď. Když jsou doma... Vadí mi to. Nemůžu ti dávat najevo, jak moc se mi to líbí." Samolibě se uculí, znovu si položím hlavu na jeho hruď a užívám si, jak mě hladí.

Když mě probudil a poté se nechal dobrovolně stáhnout do postele, uteklo pár minut a na dveře mi klepala máma. Slyšeli jsme, jak i do dveří od jeho pokoje, někdo spíš buší, než klepe. Tou dobou, byl nade mnou a chytal mě za bradu, nutíc mě, abych se na něj dívala.
„Pšt!" Zavrčel mi do rtů, když přirazil silněji a já tiše zakňourala. Omotala jsem mu ruce kolem krku, on se položil na lokty a tlumil můj křik svými rty.

„Jestli nás uslyší lásko, táta vyrazí dveře. Mě vykastruje a tebe máma zavře do kláštera." Potlačím výbuch smíchu a on mě pobaveně hryzne. „Ten klášter je nereálnej, ale kastrace mě docela děsí." Zavrčí. Stisknu mu boky koleny a chytím jej za zadek. Pobaveně pozvedne obočí, zvedne se na jednom lokti a přiloží mi dlaň na pusu. „Nekřič, lásko."
Několikrát jej hryznu do dlaně, ale s ním to ani nehne. Až když on uzná, že tohle skoro vražedný tempo, které nasadil stačí, zjemní a pod hlavou mi přistane jeho dlaň. Pozvedne mi hlavu, drsně políbí a tiše mi do rtů zavrčí, jestli chci aby se do mě udělal, nebo chci pokropit bříško...

„Nad čím přemýšlíš?" Marně jej chytám za prsty na břiše, kterými mě lechtá, byť vypadá, že je myšlenkama někde jinde.
„Co by udělali, kdyby selhali prášky a čekali bychom dítě?" „Zabili by nás." „Žádné překvapení?" „Jako že tě to napadlo? Ne... Sama jsem o tom hodně často uvažovalo, v posledních týdnech. Kor, když se mi to zpozdilo, ale v klidu! Nejsem těhotná." „Škoda." „Cože?" Potlačím smích a vytáhnu se znovu nad něj.
„Slušelo by ti to. V bříšku by rostla moje další láska a naši by se zcvokli." Dusí i on smích a odhrnuje mi vlasy z obličeje. „Chtěla bys se mnou mimčo?" „Zaynie..." „Chci to vědět, nic víc." „Chtěla a ty?" Potlačím zapištění. Stáhl mě pod sebe a položil mi hlavu na prsa. „Chtěl. Jen bych doufal, že to bude kluk." „Proč?" „Protože holčička by byla krásná po mamince a já bych měl nervy z každýho hňupa, co by se ji pokusil dotknout, protože vím, co kluci umí."
Vrtí nade mnou hlavu, já si zacpávám ústa dlaní a z očí mi tečou slzy smíchu.

Ještě několik minut se bavíme nad naším, momentálně neexistujícím miminkem, pak tiše šeptám, že chci spát.

„Ahoj." „Ahoj." Zaostřím na jeho tvář. Už je převlečený, mokré vlasy prozrazují, že byl ve sprše. „Co je?" „Psal mi táta, několik desítek sms. Musíme něco vymyslet, proč jsme byli zavření... Nebo jim řekneme pravdu při snídani?" „Ne. Počkáme až po svatbě. Přece se pak hned nerozvedou." Zakření se a rozvážně kývne. „Takže?"
„To nejtrapnější ale nejvěrohodnější?" „A to je?" „Že jsme se pohádali a z trucu jsme se oba zamknuli ve svém." „To je tak trapný a ubohý, že tomu uvěří, ale musíme to doladit dole." „Budeme na sebe hnusní?" „Příčí se mi to, ale asi to teď bude lepší." Kývnu a před pusou uhnu.
„Co blbneš?" „Co by? Nacvičuju si roli." Moje zapištění utlumí dlaní a do vlasů se mi směje, když po mně skočí a dožaduje se pus...

„Večer ti to moje hnusný chování vynahradím." „Já tobě taky." Poslední pusa, on jde k sobě a já po rychlé sprše, mířím dle plánů dolů.

„No to je dost!" Střelím po mamce a Yaserovi pohledem. „Bré ráno." Odseknu. Třískám se vším, co mi přijde pod ruku a ti dva se na nic neptají.
„Čau." Potlačím uculení. Ten hajzlík... Hlas prošpikovaný arogancí a když kolem mě projde a já k němu vzhlédnu, věnuje mi tak povýšený pohled, že nevědět že to jen hrajeme, rozbrečím se jako želva.
„Dobré ráno. Až se najíš, pomůžeš mi na zahradě." „Hm." I on se vším tříská a máma s Yaserem si mění pohledy a nechápavě vrtí hlavou.

„Uhm, stalo se něco?" Můj i Zaynův pohled se setká.
 „Ne! Vše je v naprostým pořádku, že?!" „Jasně!" „Děti, nechcete nám něco vysvětlit?" „Není co!" Zvedla jsem se a s doufáním, že káva není příliš horká, jsem ji po Zaynovi chrstla. Vytřeští na mě oči, já se mu očima omlouvám a pohlédnu k mámě. „Vše je naprosto v pořádku! Budu u sebe, kdybyste mě náhodou někdo potřeboval."